Postery I

Pohřeb byl dlouhá léta vnímán jako rituál, který může být považován za jistou sociální záležitost, která je výrazem ocenění a uznání života člověka, který zemřel. Při pohřbu člověk který je již mrtvý definitivně umírá i pro druhé lidi, kteří prostřednictvím tohoto rituálu berou na vědomí jeho odchod, hodnotí jeho život a současně budují sociální charakter památky a piety k mrtvému.
Jak na pohřeb a jeho význam nahlíží generace Y, generace, která v současnosti stojí mezi dvěma generacemi? Jsou rituály pohřbu a navštěvování hřbitovů pro tuto generaci stejně důležité, jako tomu bylo v minulosti?
Jak to vidí generace Y se pokusím vymezit prostřednictvím kvalitativního výzkumu, pomocí polostrukturovaných rozhovorů, jejichž  cílem bude  zjistit, jaký mají pro generaci Y význam pohřeb a pohřební rituály a zda dochází k proměně či zachování starých tradic.

Představovaný příspěvek je tematickým prolnutím vědních disciplín sociologie tělesnosti, medicíny a vzdělávání. Autorka se dlouhodobě věnuje sociologické reflexi profesního oboru porodní asistence. Diskurz sociologie tělesnosti konceptualizuje tělo jako entitu, s níž je určitým způsobem zacházeno, na základě moci vědění je během porodu disciplinováno nejen zdravotnickým personálem, ale také samotnou rodící ženou. Přístup sociologie medicíny a zdravotnictví umožňuje problematizovat porod jako diagnózu a rodící ženu jako pacientku nacházející se ve zdravotnickém zařízení. Tyto kategorie s sebou nesou imanentní odkaz na formy jednání všech zúčastněných aktérů, porodních asistentek, lékařů i rodících žen. Ženské tělo je nahlíženo jako stroj, který se pozoruje, měří a jeho procesy se korigují tak, aby samotný porod probíhal dle medicínsky definovaného standardního postupu. Autorka v současnosti provádí disertační výzkum na Lékařské fakultě, kde budoucí porodní asistentky získávají nutné – zákonem předepsané – vzdělání pro výkon své profese. Výzkum nabízí odpovědi na výzkumné otázky: Jaká má být dle vzdělávací instituce sociální role porodní asistentky? Jak jsou studentky během svého vzdělávání socializovány do profese porodní asistentky a co je obsahem této socializace? Jak mají přistupovat k procesu porodu a k rodícímu tělu? Kdo jsou pro porodní asistentky klíčoví aktéři porodu a jak jsou jimi definováni? Jak mají porodní asistentky zacházet s konkrétními situacemi a na základě čeho je mají definovat a vyhodnocovat? Metodologií výzkumu je etnografický přístup, jehož hlavní metodou je kombinace zúčastněného pozorování během výuky na oboru Porodní asistence a hloubkových rozhovorů se studentkami i vyučujícími. Konferenční příspěvek přinese prozatímní reflexi vstupu a pobytu v terénu a analytické odpovědi na dílčí výzkumné otázky.

Téma bezdomovectva býva tradične vnímaná a prevažne skúmaná v kontexte marginalizácie či exklúzie akejsi „triedy najchudobnejších“ z majoritnej spoločnosti majúcej domov v normatívnom zmysle, teda ako určitú stabilnú formu príbytku a sociálnych väzieb. Koncept domova však odhaľuje bohatosť a mnohovrstevnosť prežívania domova, narúšajúc tak spomínanú dichotómiu domova a bezdomovectva. Nálepkou bezdomovec človek automaticky neprichádza o schopnosť pociťovať domov či dokonca budovať si domov v miestach, v ktorých sa pravidelne zdržiava. Cieľom tohto príspevku je reflektovať práve takúto osobnú skúsenosť a prežitok bezdomovectva ako epizódy, počas ktorej sa autorka sama vyrovnávala s dočasnou stratou bývania a s životom v semi-verejnom priestore letiska. Využitím metódy autoetnografie autorka počas trvania experimentu zaznamenávala vlastné reakcie, pocity, každodenné rutiny a stratégie formou osobného denníka a fotografovala miesta, ktoré dočasne obývala. Takmer nepretržitý pobyt na letisku Londýn Heathrow po dobu 31 dní tak poskytol bohatý empirický materiál zachytávajúci nielen proces budovania „čohosi ako domov“ z pozície dočasného bezdomovca, ale zároveň tento proces zasadzuje do konkrétneho a v mnohých ohľadoch špecifického prostredia letiska ako dynamickej, extrémne monitorovanej, metastabilnej urbánnej formy. Domov je v tak prezentovaný ako intenzívne prežívaná a zložito vyjednávaná potreba súkromia a súčasne potreba príslušnosti ku konkrétnemu obývanému miestu a nachádzania vlastného zmyslu v ňom. Určité aspekty domova v tomto kontexte môžu byť prisudzované i semi-verejným priestorom, v ktorých človek strávi dostatočne dlhý čas vytvoriac si tak nové rutiny a identitu v reakcii práve na charakter daného miesta.

Výskum triedy v Českej republike zostáva pevne zakotvený v kvantitatívnych stratifikačných šetreniach. Oproti tomu, vo svojom príspevku nevnímam triedu len na ose vzdelanie-zamestnanie-príjem, ale aj ako symbolickú hranicu konštruovanú skrz interakcie aktérov v každodennosti. Prezentovať budem analýzu, ktorá je založená na deviatich hĺbkových rozhovoroch s vysokoškolskými absolvent(ka)mi, ktorý pochádzajú z robotníckych rodín. Ukazujem, že hoci participujúci nehovorili o triede priamo, činili tak skrz popisovanie podobností so skupinami, s ktorými sa cítia spriaznení a dištancovaním sa od skupín, ktoré vnímajú negatívne. Hranice medzi triednymi skupinami však nevytyčovali na základe “objektívnych“ socio-ekonomických ukazovateľov, ale skrz subjektívne vnímané a zároveň kultúrne ukotvené hodnotenia. Komunikačný-é partneri-ky hovorili o triede v intenciách morálnosti. Iba strednú triedu vnímali ako morálnu, zatiaľ čo robotnícka trieda bola vykresľovaná ako patologická. Na základe zistení z rozhovorov tvrdím, že trieda zostáva dôležitou referenčnou kategóriou každodennosti, skrz ktorú, hoci nepriamo, aktéri konštruujú želaný obraz seba.