Vyhledávání příspěvků

Představovaný příspěvek je tematickým prolnutím vědních disciplín sociologie tělesnosti, medicíny a vzdělávání. Autorka se dlouhodobě věnuje sociologické reflexi profesního oboru porodní asistence. Diskurz sociologie tělesnosti konceptualizuje tělo jako entitu, s níž je určitým způsobem zacházeno, na základě moci vědění je během porodu disciplinováno nejen zdravotnickým personálem, ale také samotnou rodící ženou. Přístup sociologie medicíny a zdravotnictví umožňuje problematizovat porod jako diagnózu a rodící ženu jako pacientku nacházející se ve zdravotnickém zařízení. Tyto kategorie s sebou nesou imanentní odkaz na formy jednání všech zúčastněných aktérů, porodních asistentek, lékařů i rodících žen. Ženské tělo je nahlíženo jako stroj, který se pozoruje, měří a jeho procesy se korigují tak, aby samotný porod probíhal dle medicínsky definovaného standardního postupu. Autorka v současnosti provádí disertační výzkum na Lékařské fakultě, kde budoucí porodní asistentky získávají nutné – zákonem předepsané – vzdělání pro výkon své profese. Výzkum nabízí odpovědi na výzkumné otázky: Jaká má být dle vzdělávací instituce sociální role porodní asistentky? Jak jsou studentky během svého vzdělávání socializovány do profese porodní asistentky a co je obsahem této socializace? Jak mají přistupovat k procesu porodu a k rodícímu tělu? Kdo jsou pro porodní asistentky klíčoví aktéři porodu a jak jsou jimi definováni? Jak mají porodní asistentky zacházet s konkrétními situacemi a na základě čeho je mají definovat a vyhodnocovat? Metodologií výzkumu je etnografický přístup, jehož hlavní metodou je kombinace zúčastněného pozorování během výuky na oboru Porodní asistence a hloubkových rozhovorů se studentkami i vyučujícími. Konferenční příspěvek přinese prozatímní reflexi vstupu a pobytu v terénu a analytické odpovědi na dílčí výzkumné otázky.

Příspěvek se zabývá závěry z výzkumu čarodějnictví a magie v současné české společnosti, prováděném v roce 2015-2016. Praktikování magie a čarodějnictví je v současných společnostech vitálním projevem sílících podob alternativních spiritualit, zároveň ale představuje teoretickou i metodologickou výzvu pro sociální vědy. Příspěvek se pak snaží shrnout různé podoby čarodějnictví a magie v současné společnosti a navrhnout způsob, jak k nim lze ve výzkumu přistupovat.

Příspěvek je věnován tématu pracovního stresu z perspektivy statusu zaměstnání. Zaměří se zejména na rozdílné příčiny stresu a jeho nerovné negativní dopady na člověka-zaměstnance s vyšším/nižším statusem.

Tetování je jedním z fenoménů dnešní doby, který se těší značné popularitě mezi lidmi. Tato práce se zajímá o hlavně o tetování v České republice, o to, jak se vyvíjelo a jak se na něj pohlíželo v průběhu času od prvních zmínek v naší oblasti. Na tetování se zaměříme v souvislosti s tématy jako je krása nebo móda, ale také se budeme věnovat vývoji tetování v armádě nebo jeho vlivu na děti.

Tématem příspěvku bude specifické vnímání prostoru Hlavního nádraží v Hradci Králové a okolí jeho uživateli, konkrétně VŠ studenty. Cílem práce bylo pomocí kvalitativní metodologie zmapovat aktivity studentů spojené s tímto prostorem a významy, které dané lokalitě připisují

Příspěvek se týká konceptu kulturního traumatu v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, konkrétně se zaměřuje na vysílání České televize v letech 1990-2015. S pomocí analýzy rámců je sledován způsob, jakým aktéři srpen 1968 ve svých mediálních výstupech a v rozhovorech rámují, a je analyzováno, zda v těchto rámcích lze naleznout prvky kulturního traumatu.  Dále jsou sledovány fáze, v nichž ve vysílání od 90. let probíhala a měnila se interpretace událostí srpna 1968.

Role psa ve společnosti se v posledních letech výrazně proměnila a s ní také nabídka služeb, spojených s péčí o psa. Tento výzkum se zabývá tím, jak fungují hotely pro psy a psí školky, jaké jsou podle majitelů hotelů potřeby psa a jaká je jeho pozice ve společnosti. Dále sleduje, jak nabídka služeb cílí na majitele a majitelky psů a jaká je přidaná hodnota služby oproti péči domácí.

Nové rozšíření pro populární hru vězňovo dilema. Přizvěte třetího hráče do této strhující simulace! Počet hráčů: 3. Herní doba: 10 minut. Vhodné pro hráče starší 10 let. Již brzy k dostání na vaší oblíbené sociologické konferenci.

Ve svém příspěvku se zaměřím na to, jak mohou být sdíleny změny ve významech veřejného prostoru na příkladu projektu Brnem s lidmi bez domova. Vycházím z předpokladu, že městskému veřejnému prostoru jsou vždy přiřazovány určité významy dle činností, které jsou na těchto místech vykonávány. Podle Michela de Certeau prostor není určen pouze strategiemi, jež jsou vytvářené představiteli města či státu nebo jinými mocenskými činiteli, ale také taktikami lidí tento prostor využívající. Každodenními aktivitami tak mohou být významy míst měněny. Může se ale stát, že tuto změnu zaznamenají jen určití lidé – v tomto případu lidé bez domova. S touto teorií se pokusím dát do souvislosti projekt Brnem s lidmi bez domova. Cílem tohoto projektu, který byl inspirován již fungujícím Pragulicem, je skrze prohlídky vedené lidmi, kteří žijí nebo po nějakou dobu žili na ulici, ukázat město trochu jiným pohledem. Ve svém příspěvku bych ráda ukázala, jak tyto prohlídky jsou také příležitosti, kdy jsou pozměněné významy městského prostoru sdíleny s lidmi, kteří je přímo nezažívají a ve svém běžném životě možná i často nevnímají.

Příspěvek pojedná o okolnostech vztahujících se k přítomnosti psů v domácnostech. Původní pracovní využití psa, bylo v průběhu historie ve většině případů nahrazeno chovem psa za účelem společníka. Role psa jako společníka nabývá v konkrétních domácnostech řady podob, je například známo, že může suplovat dítě, partnera či kamaráda.

Příspěvek je věnován problematice diskursivních reprezentací štěstí v ČR. Prostřednictvím diskursivní analýzy bude řešena otázka obsahu pojmu štěstí. Pojem štěstí je uchopen skrze koncept hedonismu (štěstí jako maximalizace požitku) a eudaemonismu (štěstí jako hledání smyslu a transendence), přičemž identifikované reprezentace štěstí s těmito principy nakládají různými způsoby.

Které postavy jsou ve Starém zákoně zásadní? Kdy, jak a proč se setkávají? Jak vypadá sociální síť Hospodina či Abrahama, a jakých chyb se vyvarovat při jejich zpracování metodou analýzy sociálních sítí? Odpovědi (nejen) na tyto otázky by měl poskytnout tento příspěvek.

Abstrakt: V práci sa zaoberám migráciou slovenských žien za prácou opatrovateliek seniorov v Rakúsku, ktorá má v posledných rokoch narastajúci charakter. Pracovný vzťah, kedy ženy pracujú a žijú priamo v domácnosti seniora, nutne zahŕňa komplikované vyjednávanie vzťahov na hranici medzi pracovnou a osobnou rovinou. Vzájomná závislosť seniora na opatere a opatrovateľky na práci tak vytvára prostredie pre otázku rovnováhy medzi citovou angažovanosťou opatrovateľky a vymedzovaním sféry osobnej autonómie. V práci si kladiem výskumnú otázku, aké sú motivácie mojich respondentiek k vykonávaniu tejto práce, pričom motivácie tu chápem v zmysle toho, čo prispieva k spokojnosti v práci a ku jej interpretácii ako zmysluplnej. Predkladám teóriu morálnej ekonómie, ktorá poukazuje na prítomnosť morálnych noriem, ktoré sú určujúce pre prácu opatrovateľky. Tie popisujem skrz koncept etiky starostlivosti rozvinutý Carol GIlligan, ďalej rozpracovaný Joan Tronto. Na tieto normy sa viac-menej explicitne odkazujú moje respondentky, keď popisujú vzťahy dôvery a citovú angažovanosť „opatrovateľky na správnom mieste.“

Příspěvek za pomoci kvantitativní textové analýzy vystoupení v Poslanecké sněmovně zjišťuje, jak se po roce 1993 proměňovala politická témata. Dále zkoumá, jak spolu současní zákonodárci a politická uskupení interagují a klasifikuje poslance a poslankyně podle jejich vystupování.

Náš příspěvek představí mentální mapu jednak jako koncept reprezentace prostředí v myšlenkách lidí, jednak jako výzkumnou metodu. Zároveň posluchačům předáme naše zkušenosti a zážitky z využití této metody v konkrétních projektech. Je to diplomová práce nazvaná „Obrazy jednoho sídla: Nymburk očima svých obyvatel“ dále je to projekt spolupráce sociologů z FSV UK a architektů z UPRUMU z ateliéru 1. Sociologická část projektu této spolupráce (tj. sbírání a vyhodnocování dat pomocí mentálních map) stála na iniciativě Mgr. Barbory Spalové Ph. D. Tento náš příspěvek bychom rádi zakončili představením praktických tipů či triků, jak získávat komunikační partnery v terénu. Jakou roli hraje důvěra a jakým způsobem může být účast na podobných projektech užitečná i v osobním životě.

Příspěvek představuje výsledky reprezentativního výzkumu popisujícího postoje veřejnosti k ochraně a rozšiřování území divoké přírody v České republice. Zaměřuje se zejména na to, jaké faktory vedou veřejnost k podpoře rozšiřování území divoké přírody a jaké jsou charakteristiky komplexních postojů k ochraně divoké přírody. V rámci této analýzy srovnáváme vliv sociodemografických faktorů s již realizovanými studiemi, shrnujeme výsledky dosavadních výzkumů a srovnáváme postoje k míře striktnosti ochrany přírody, pociťovaných rizik a dalších škál využitých v dosavadních výzkumech.

Naše studie představuje a shrnuje dosud realizované výzkumy týkajících vztahu k divoké přírodě a představila výsledky šetření, které poukazují na míru akceptace divoké přírody v České republice. Ukazuje se, že rozdíl mezi obecnou podporou ochrany divoké přírody a podporou rozšiřování specifických území s vyšším stupněm bezzásahovosti, je v České republice výrazný. Obecné postoje veřejnosti k ochraně divoké přírody v České republice zahrnují estetické ocenění divoké přírody a podporu silné regulace lidských aktivit v územích divoké přírody. V konkrétní rovině nicméně jsou zřejmé rozpaky lidí u jejich schopnosti do ochrany divoké přírody zasáhnout, a zároveň větší zdrženlivost v otázce rozšiřování území divoké přírody.

Reprezentativní výzkum vnímání divoké přírody jsme vzhledem k nejasnému vymezení pojmu divoká příroda v české debatě koncipovali jako několikastupňový. V jeho úvodu se uskutečnilo padesát polostrukturovaných rozhovorů a následné pilotování dotazníku na sto respondentech, při nichž jsme ověřovali aspekty využitých škál a studií. Samotné šetření proběhlo v květnu a červnu 2015 dle stanovených kvót odpovídajícím dospělé populaci osobním dotazovaním celkem 2023 respondentů. Zjištění výzkumu jsme validizovali čtyřmi doplňujícími ohniskovými skupinami. Při interpretaci a srovnání dat jsme vycházeli především z deskriptivních statistik, korelačních analýz, posouzení škál pomocí Cronbachova alfa a regresní lineární analýzy.

Výsledky poukazují na specifický vztah k ochraně divoké přírody v České republice formovaný dlouhodobým sporem o divoká území v Národním parku Šumava a několik významných faktorů ovlivňujících podporu rozšiřovaní divoké přírody v regresní analýze. Patří mezi ně pociťovaná nutnost zásahů v přírodě, estetický vztah k přírodě, akceptace sebe-obnovitelné schopnosti přírody, průměrná míra návštěv divoké přírody a subjektivní vnímání rozlohy divoké přírody. Korelační analýza ukázala, že podpora rozšiřování divoké přírody souvisí s nižším věkem a vyšším vzděláním. Více ale podpory divoké přírody asociuje se sympatiemi k environmentálním myšlenkám a mírou environmentálního znepokojení.

Pro případné zvyšování podílu těch, kteří podporují rozšiřování divočiny je nezbytné: oslabovat vnímání divočiny jako něčeho zanedbaného, co představuje ohrožení pro okolí, budovat její definici jako esteticky hodnotného prvku a především oslabovat antropocentrické pojetí přírody. Samotné vnímání ohrožení přírody nestačí k tomu, aby lidé více podporovali rozšiřování divočiny, ale představuje jeden sice z významných, ale doplňkových faktorů. Toto vnímání totiž implikuje jak antropocentrická řešení postavená na větším stupni lidské ingerence do běhu přírody, ale i biocentrická přiznávající přírodě větší autonomii. Pokud tedy chceme demokraticky rozšiřovat divokou přírodu, tak nelze jinak než budováním přesvědčením o její autonomii. Významnějším faktorem než strach či obava o divokou přírodu se ukazuje přesvědčení o jejich obnovitelných schopnostech a důvěra v záchovné procesy.

Příspěvek se zaměřuje na otázky, jestli v České republice podporuje ochranu klimatu a ochranu stejná skupina veřejnosti jako ochranu divoké přírody a dále, zda podporu pro ochranu klimatu zvyšují stejné, nebo odlišné sociokulturní proměnné jako ochranu divoké přírody.
K zodpovězení těchto otázek jsou využita data z dotazníkového šetření mapujícího postoje v oblasti ochrany divoké přírody a ochrany klimatu na reprezentativním vzorku dospělé populace České republiky. Nezávislými proměnnými jsou různé socio-kulturní proměnné, jako například sociodemografické proměnné, účast ve volbách, důvěra v nevládní organizace a ve vědecké a výzkumné instituce, hodnotové orientace získané ze Schwartzova Portrait Values Questionnaire, environmentální přesvědčení (New Ecological Paradigm), nebo trávení volného času v přírodě. Závislými proměnnými jsou pak proměnné spojené s ochranou klimatu a ochranou divoké přírody.
Ukázalo se, že česká veřejnost souhlasí s ochranou divoké přírody výrazně více než s ochranou klimatu: zatímco ochranu divoké přírody podporuje 39,89 % těch, kteří nepodporují ochranu klimatu, naopak je to pouhých 6,67 %. Pro odpověď na první otázku, tedy zda v České republice podporuje ochranu klimatu stejná skupina veřejnosti jako ochranu divoké přírody, bylo potřebné provést srovnání skupin výzkumného vzorku. Srovnání testem čtyř skupin rozdělených podle jejich souhlasu s ochranou klimatu a ochranou divoké přírody Kruskal-Wallisovým ukázalo, že většina statisticky významných proměnných diferencuje jednotlivé skupiny na škále od těch, kteří nepodporují ani jednu z obou oblastí ochrany, k těm, kteří podporují obě oblasti ochrany. Zajímavé je, že se respondenti podporující ochranu divoké přírody více podobají těm, kteří nepodporují žádnou z ochran než těm, kteří je podporují obě. Souhlas s ochranou klimatu tak vychází jako exkluzivnější proenvironmentální postoj, což odpovídá i jeho podpoře u veřejnosti. Skupiny veřejnosti, které podporují pouze ochranu klimatu nebo pouze ochranu divoké přírody, se podle Mann-Whitneyho testu statisticky významně liší v několika socio-kulturních proměnných. Ti, kteří souhlasí pouze s ochranou klimatu, statisticky významně více chodí k volbám, více věří vědeckým a výzkumným institucím, jsou konformnější a více svého volného času tráví v přírodě. Stojí za pozornost, že New Ecological Paradigm mezi těmito dvěma skupinami nediferencuje.
Odpověď na druhou výzkumnou otázku, tedy zda podporu české veřejnosti pro ochranu klimatu na zvyšují stejné (nebo odlišné) sociokulturní proměnné jako v případě podpory ochrany divoké přírody, jsme zjišťovali prostřednictvím regresní lineární analýzy. Z výsledků vyplývá, že podporu pro ochranu přírody a životního prostředí v obou zkoumaných oblastech zvyšuje environmentální přesvědčení (vyjádřené New Ecological Paradigm), trávení volného času v přírodě a altruismus. Celková podpora ochrany divoké přírody je vyšší mezi obyvateli z větších měst, hodnotově orientovanými vedle altruismu také na úspěch, uznání, zážitky a moc (ego-motivace), kteří více chodí k volbám, důvěřují neziskovým organizacím a méně vědeckým a výzkumným institucím. Celková podpora ochrany klimatu je zas spojena s nižším věkem, s nižším příjmem domácnosti per capita a také vyšší účastí ve volbách. Získané výsledky budou diskutovány v širším kontextu výzkumu ze zahraničí.

Výskum triedy v Českej republike zostáva pevne zakotvený v kvantitatívnych stratifikačných šetreniach. Oproti tomu, vo svojom príspevku nevnímam triedu len na ose vzdelanie-zamestnanie-príjem, ale aj ako symbolickú hranicu konštruovanú skrz interakcie aktérov v každodennosti. Prezentovať budem analýzu, ktorá je založená na deviatich hĺbkových rozhovoroch s vysokoškolskými absolvent(ka)mi, ktorý pochádzajú z robotníckych rodín. Ukazujem, že hoci participujúci nehovorili o triede priamo, činili tak skrz popisovanie podobností so skupinami, s ktorými sa cítia spriaznení a dištancovaním sa od skupín, ktoré vnímajú negatívne. Hranice medzi triednymi skupinami však nevytyčovali na základe “objektívnych“ socio-ekonomických ukazovateľov, ale skrz subjektívne vnímané a zároveň kultúrne ukotvené hodnotenia. Komunikačný-é partneri-ky hovorili o triede v intenciách morálnosti. Iba strednú triedu vnímali ako morálnu, zatiaľ čo robotnícka trieda bola vykresľovaná ako patologická. Na základe zistení z rozhovorov tvrdím, že trieda zostáva dôležitou referenčnou kategóriou každodennosti, skrz ktorú, hoci nepriamo, aktéri konštruujú želaný obraz seba.

Téma bezdomovectva býva tradične vnímaná a prevažne skúmaná v kontexte marginalizácie či exklúzie akejsi „triedy najchudobnejších“ z majoritnej spoločnosti majúcej domov v normatívnom zmysle, teda ako určitú stabilnú formu príbytku a sociálnych väzieb. Koncept domova však odhaľuje bohatosť a mnohovrstevnosť prežívania domova, narúšajúc tak spomínanú dichotómiu domova a bezdomovectva. Nálepkou bezdomovec človek automaticky neprichádza o schopnosť pociťovať domov či dokonca budovať si domov v miestach, v ktorých sa pravidelne zdržiava. Cieľom tohto príspevku je reflektovať práve takúto osobnú skúsenosť a prežitok bezdomovectva ako epizódy, počas ktorej sa autorka sama vyrovnávala s dočasnou stratou bývania a s životom v semi-verejnom priestore letiska. Využitím metódy autoetnografie autorka počas trvania experimentu zaznamenávala vlastné reakcie, pocity, každodenné rutiny a stratégie formou osobného denníka a fotografovala miesta, ktoré dočasne obývala. Takmer nepretržitý pobyt na letisku Londýn Heathrow po dobu 31 dní tak poskytol bohatý empirický materiál zachytávajúci nielen proces budovania „čohosi ako domov“ z pozície dočasného bezdomovca, ale zároveň tento proces zasadzuje do konkrétneho a v mnohých ohľadoch špecifického prostredia letiska ako dynamickej, extrémne monitorovanej, metastabilnej urbánnej formy. Domov je v tak prezentovaný ako intenzívne prežívaná a zložito vyjednávaná potreba súkromia a súčasne potreba príslušnosti ku konkrétnemu obývanému miestu a nachádzania vlastného zmyslu v ňom. Určité aspekty domova v tomto kontexte môžu byť prisudzované i semi-verejným priestorom, v ktorých človek strávi dostatočne dlhý čas vytvoriac si tak nové rutiny a identitu v reakcii práve na charakter daného miesta.

Hlavným cieľom príspevku bude predstavenie výsledkov kvalitatívneho výskumu, ktorý bol uskutočnený v rámci vypracovania diplomovej práce obhájenej v júni 2016 na FF UK. Prostredníctvom využitia techniky pološtruktúrovaných rozhovorov sme vytvorili typológiu postojov žien k feminizmu, ktorý je v postkomunistickej histórii Českej republiky charakteristický vysokou dištanciou.
Vzhľadom k špecifickosti českého prostredia sme dospeli k záveru, že je možné identifikovať 4 rôzne prístupy žien vo vzťahu k feminizmu a to „Nie som feministka“, kedy ženy považujú feminizmus za nepotrebný, a to najmä pretože si nie sú vedomé žiadnych výrazných nerovností, ktorými by sa feministické hnutie mohlo zaoberať. Druhým zastúpeným je postoj „Nie som feministka, ale…“, kedy ženy podporujú ženskú emancipáciu, no aj napriek tomu sa s feminizmom stotožniť nechcú. Ďalšou kategóriou je postoj „Som feministka, ale …“, kedy o sebe ženy hovoria ako o feministke, ale zároveň pociťujú voči hnutiu výhrady, týkajúce sa najčastejšie radikálnosti hnutia. Posledným zastúpeným je postoj „Som feministka“, kedy sa ženy identifikujú bez výhrad s feministickým hnutím.
Zásadným bodom v našom výskume bola potreba reflexie latentnosti feministického povedomia v českom prostredí. Vzhľadom na špecifickosť lokálneho kontextu sme dospeli ku konceptu súkromného feminizmu, ktorý môžeme chápať ako zamýšľanú reflexiu genderu konštruovanú životnými trajektóriami v rôznych lokálnych kontextoch, bez snahy ideologicky či verejne presadzovať tento postoj. Koncept súkromného feminizmu, ktorý na rozdiel od ostatných konceptov latentného feminizmu, reflektuje práve uvedomelosť postoja. Významnú úlohu práve zohráva aspekt angažovanosti, ktorý je v tomto prípade chápaný ako dôležitý predpoklad aktívneho, čiže verejného feminizmu, pretože ženy často vnímajú feminizmus ako sociálne hnutie usilujúce o spoločenskú zmenu a ktorého členstvo je podmienené aktívnym zasadzovaním sa za jeho ciele.

Koncept zranitelnosti je na poli sociologie medicíny poměrně novým a je spjat s principem biomedicínské etiky, jímž je autonomie. Tento princip zajišťuje svobodnou volbu a aktivní účast v procesu rozhodování každého pacienta. Naopak zranitelní pacienti jsou pasivní a jejich autonomie je výrazně oslabena. V bioetických směrnicích jsou zranitelní jedinci klasifikováni na základě marginalizovaného statusu a omezeného přístupu k socioekonomickým zdrojům. Mezi tyto jedince patří i migranti a migrantky. Ženy migrantky se ocitají v nové zemi, jež vyznává odlišné tradice, hodnoty a v níž se střetávají s odlišným způsobem fungování medicíny. Cílem příspěvku je představit komplexnost aspektů, faktorů a zkušeností žen migrantek, jež je činí zranitelnými v otázce získání a poskytování zdravotní péče.

Pohřeb byl dlouhá léta vnímán jako rituál, který může být považován za jistou sociální záležitost, která je výrazem ocenění a uznání života člověka, který zemřel. Při pohřbu člověk který je již mrtvý definitivně umírá i pro druhé lidi, kteří prostřednictvím tohoto rituálu berou na vědomí jeho odchod, hodnotí jeho život a současně budují sociální charakter památky a piety k mrtvému.
Jak na pohřeb a jeho význam nahlíží generace Y, generace, která v současnosti stojí mezi dvěma generacemi? Jsou rituály pohřbu a navštěvování hřbitovů pro tuto generaci stejně důležité, jako tomu bylo v minulosti?
Jak to vidí generace Y se pokusím vymezit prostřednictvím kvalitativního výzkumu, pomocí polostrukturovaných rozhovorů, jejichž  cílem bude  zjistit, jaký mají pro generaci Y význam pohřeb a pohřební rituály a zda dochází k proměně či zachování starých tradic.

In this paper, I focus on images targeting Roma, Russians, migrants and Muslims and interpret them from a comparative perspective. The sources of my research were gathered during multiple crises period beginning in 2008 and come from the digital space as well as offline public events. The key concept which I explore is class in post-socialist conditions (Michael Burawoy, Gil Eyal, Iván Szelényi). My work builds on the debate on elitism and populism in post-socialist Europe (Michał Buchowski, Séan Hanley). I propose to study two interlinked phenomena: “popular” and “liberal” varieties of xenophobia. The first type is predominantly working class-based (Sergio Bologna), merging culturally and biologically-based racism (Étienne Balibar) with anti-elitist sensitivities. It stems from an agenda imported from abroad as well as the adoption and diffusion of Far Right reasoning and the continuation of late state socialist popular beliefs. The second type, manifested by anti-populist, predominantly urban, educated and more affluent strata, frames its prejudice within human rights perspectives. Its domestic sources can be found in the political instrumentalisation of the collective historical trauma of 1968 as well as in inertia in the post-socialist ideological consensus. Both xenophobias, however, distance themselves explicitly from the Far Right.

There are many studies explaining protest-participation generally, but much less are trying to explain the stability and steadiness of mobilization of particular movements or protests. Resource mobilization theory suggests that this success depends on the movement’s embeddedness in organizational networks. Thus, we examine how contemporary movements are embedded in organizational networks and how this factor influences their success in sustainable mobilization.
During the past years, a number of critical and pro-government movements have emerged in Hungary. Given that the organizing-actors show great stability, thus often the same actors appear as organizers, one would expect that they are able to mobilize a similar number of participants from time to time. But this is hardly the case: While pro-government rallies are able to mobilize tens of thousands each time, the number of participants in critical movements is waving from a couple hundred to 50.000.
Therefore we examine how the capacity for mobilization depends on these movements’ embeddedness in different types of voluntary organizations, (e.g. religious and environmental organizations or trade unions) and social movements Based on Baldassari and Diani’s work (2007) we assume, that this mobilization capacity depends on the structure of the network of organizations. The more hierarchical a network is, the more stable the mobilization capacity will be, while movements embedded in less hierarchical networks are less capable to mobilize the same amount of people. On the other hand, in less hierarchical networks, we will find more actors who are able to organize protest events, thus the number of such events will be higher. Moreover, we expect that the different types of protests are embedded in different networks of voluntary organizations. We examine this embeddedness through a survey conducted in 2014 among the Hungarian adult population inquiries their participation in certain protest events and their affiliation to voluntary organizations.

Proč marketing většinou zatím neumí relevantním způsobem oslovit současné padesátníky a šedesátníky? Čím je tato generace výjimečná? Jaké má potřeby a sny? Jak reaguje na soudobé trendy a jaké hodnoty vyznává? V čem spočívá její potenciál a proč ho české firmy a služby dostatečně neaktivují? Tyto a podobné otázky se snaží zodpovědět kvantitativní studie Silver Heroes 2016 zaměřená na populaci ve věku 48-65 let. V příspěvku tuto studii stručně představíme a ilustrujeme komunikační konvence, které o této generaci utváříme a potvrzujeme v marketingových sděleních.

Příspěvek se bude zabývat obavami Čechů z kriminality a jejich koreláty. Konkrétně se zaměří na testování Ferrarova komplexního modelu obav z kriminality, který zdůrazňuje vztah mezi obavami, vnímaným rizikem viktimizace a dalšími individuálními a sociálními faktory (pohlaví, věk, viktimizace jedince, prostředí, ve kterém žije, apod.). K tomuto účelu jsou využívána data z výzkumů Aktér 2015, European Social Survey R5 a Výzkumu viktimizace mládeže. Výsledky strukturního modelování naznačují, že testovaný model je relevantní i pro Českou republiku. Zmíněné individuální a sociální faktory úzce souvisí s tím, jak respondenti vnímají riziko své vlastní viktimizace, což dále ovlivňuje intenzitu, resp. frekvenci, jejich obav z kriminality. Navíc existuje poměrně velká shoda mezi faktory, které ovlivňují obavy z kriminality u dospělé populace a mládeže.

Příspěvek se zabývá vztahem důvěry v systém trestní spravedlnosti a obav z kriminality v českém prostředí. Je zaměřen na empirické ověření tzv. hypotézy ujištění o vlivu důvěry v systém trestní spravedlnosti na obavy z kriminality. Předpokládáme, že lidé vnímající systém trestní spravedlnosti jako efektivní, férový a důvěryhodný, posuzují pravděpodobnost viktimizace jako nižší, a v důsledku se i méně obávají kriminality. Předpoklady ověřujeme pomocí strukturního modelování na datech z českého šetření Aktér (kvótní výběr, N = 926) provedeného Katedrou sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 2015. Zjištění naznačují, že vliv důvěry v systém trestní spravedlnosti na pocit bezpečí a míru obav z kriminality je v českém kontextu patrný, pokud zohledníme přímé zkušenosti respondentů s policisty jakožto představiteli systému trestní spravedlnosti. Efekt zůstává signifikantní i při zohlednění vlivu vnímané sociální dezorganizace v okolí bydliště a při kontrole pohlaví, věku, vzdělání, velikosti místa bydliště a viktimizace respondenta. Zjištění lze interpretovat jako doklad účinnosti trestní politiky založené na kvalitě interakcí a procedurálně spravedlivém přístupu pro snižování obav z kriminality.

Výzkum obav ze zločinu se soustředí téměř výhradně na dospělou populaci a kategorie mládeže stojí stále na okraji zájmu. Tato situace je poměrně paradoxní, neboť viktimizace je u dětí častějším jevem nežli u dospělých, a obavy jsou proto zcela namístě. Výzkum dětí je podstatný i z vývojové perspektivy, neboť k výraznější diferenciaci, například z genderového hlediska, dochází právě již během dětství. Zahraniční výzkum obav ze zločinu u mládeže často přejímá teoretické modely navržené pro dospělou populaci a pokouší se je různě rozšiřovat, zejména o faktory z oblasti rodiny, neboť lze předpokládat, že obavy jsou přenášeny z rodičů na děti a odráží se i v přístupu rodičů k výchově dětí.
Cílem tohoto příspěvku je představit výsledky výzkumu obav ze zločinu u mládeže v ČR a analyzovat rizikové a protektivní faktory, a to především se zaměřením na indikátory ukazující různé přístupy rodičů k dětem (např. kvalita vazby, dohled) a na různé formy viktimizace. Využívána jsou data z Výzkumu městské mládeže 2015, který se zaměřil na žáky 9. ročníků škol ze 4 největších měst v ČR (N=1546). Po základní deskripci fenoménu obav ze zločinu budou prezentovány vybrané bivarietní vztahy a následně i hierarchicky vystavěný regresní model, jenž umožní zhodnotit přínos rizikových a protektivních faktorů z různých oblastí. Diskutován bude především význam rodinných faktorů a genderových rozdílů a pozornost bude věnována i komparaci s výsledky zahraničních studií a se situací u dospělé populace.

Příspěvek se soustředí na diskusi paradoxních trendů ve vývoji kriminality a jejího vnímání. Využije při tom data ze série reprezentativních výzkumů postojů české veřejnosti. Zaměří se kromě toho na přesuny od obav ze zločinu k obavám z korupce (a zpět). Poukáže na souvislosti mezi obecnými postoji a každodenní zkušeností, ukáže též na relativně slabou roli psychologických dispozic (úzkostnost, nízká sebekontrola).

Cílem příspěvku je představit výsledky kvalitativního šetření, které probíhalo na Tachovsku v rámci výzkumného záměru „Kontinuita a diskontinuity náboženské paměti v České republice“.  Sběr dat se opírá o entografický přístup, dále je korigován na základě dat a poznatků získaných během kvantitativního šetření, které se týkalo celé republiky. Výchozí výzkumnou otázkou je, jak funguje přenos náboženské paměti mezi generacemi.

Nie len v českej sociológii náboženstva sa pracuje s veľkým množstvom výsledkov výskumov a prieskumov verejnej mienky. Reprezentatívne výskumy a medzinárodné výskumné programy EVS, ISSP, ESS ponúkajú množstvo výsledkov, aj longitudinálnych a medzinárodne komparovateľných. Pri práci s výsledkami výskumov typu survey je však veľmi zriedkavé aj kritické a metodologicky rigorózne reflektovanie metodiky zberu dát a výsledky sú zvyčajne preberané nekriticky ako fakt. Zároveň aj využívanie štandardných nástrojov merania religiozity smeruje nie k prehlbovaniu poznania o jej súčasných podobách, ale k reprodukcii a zosamozrejmovaniu tradičných či skôr laických predstáv a definícií o tom, čo je náboženstvo. V príspevku bude položený dôraz na prezentáciu niektorých problémov pri komparácii výsledkov výskumov a niekoľkých možností komplexnejšieho merania religiozity v reprezentatívnych výskumoch typu survey.

Příspěvek se zaměřuje na tři dominantní sociologické teorie náboženství – teorii sekularizace, teorii racionální volby a koncept náboženské paměti. Tyto teorie, zvláště teorie sekularizace a teorie racionální volby, bývají chápány jako zcela neslučitelné. Prezentace představí základní principy, východiska a teze těchto teorií a pokusí se identifikovat místo možných průniků či oblastí, v nichž tyto teorie mohou být společně využity při analýze sociální dimenze náboženství. Využity při tom budou poznatky kognitivních věd, které doposud sociologie přehlížela.

Oslabování společenského významu náboženství, obvykle označované pojmem sekularizace, patří k jedněm z klíčových témat novodobé české sociologie náboženství. V uplynulých letech jsme mohli narazit na řadu časopiseckých i knižních publikací, které se nízkou míru (tradiční/institucionalizované) religiozity v současné české společnosti snažily popsat, analyzovat a vysvětlit. V rámci této své snahy se nechávaly inspirovat některými důležitými teoriemi a teoretickými koncepty západní sociologie náboženství. Tento příspěvek si klade za cíl nabídnout reflexi způsobů, jakými byla sociologická teorie při analýzách současné české religiozity (ne)využívána. Opírat se přitom bude primárně o typologii významů pojmu teorie, kterou předložil Gabriel Abend (2008). Předmětem dané reflexe budou tři vybrané monografie, které se sledované problematice v nedávné době věnovaly (jedná se o práce Davida Václavíka, Zdeňka R. Nešpora a Dany Hamplové). Vedlejší ambicí příspěvku je krátké posouzení oprávněnosti kritik, které poukazují na nedostatečné, neadekvátní či matoucí zapojování teorie v současných sociologických výzkumech (nejen) náboženství. Na pozadí dílčí problematiky studia náboženství a sekularizace v českém prostředí tak bude tematizována širší a zásadnější otázka po statusu a roli teorie v současné sociologii a s ní související problém společenské prestiže sociologie jako vědecké disciplíny.

Cílem příspěvku je prezentovat metodologii a výsledky kvalitativního výzkumu proměn moravsko-slezského příměstského venkova a každodennosti jeho obyvatel od konce druhé světové války po současnost. V první části příspěvku budu reflektovat použitou metodu zakotvené teorie, emický přístup, fenomenologická východiska výzkumu včetně tvorby pojmu každodennost a teoretický výběr případů. Svůj výzkum jsem prováděla ve slezském mikroregionu Hlučínsko a v hanáckém mikroregionu Království. Zvláštní pozornost proto budu věnovat charakteristikám jejich venkovskosti a možnostem i limitům zobecnění výsledků pro vytvoření zakotvené teorie. Ve druhé části příspěvku představím zakotvenou teorii proměn příměstského venkova a venkovské každodennosti. Její centrální kategorií je vzorec získávání obživy, který významně ovlivňuje proměnu venkova a vzorec domácího života včetně jeho hmotného rámce. Tento model je zasazen do dvou klíčových kontextů – historického a sociologického. Historický kontext je zaměřen na vybrané historické události od konce druhé světové války do současnosti. Sociologický kontext sleduje proměnu vzorce získávání obživy a domácího života první industriální modernity ve vzorec získávání obživy a domácího života modernity druhé, postindustriální. Příspěvek neodpovídá na otázku, jaká je budoucnost venkova, ale prostřednictvím analýzy banální každodennosti a jejích proměn ukazuje cestu, kterou příměstský venkov prošel od konce druhé světové války do současnosti. Vymezuje každodennost jako svět praxe a klíčovou realitu životního světa, jako prostor praktik, strategií, interpretací a sociálních interakcí, které lidé používají při získávání obživy a v domácím životě, čímž každodennost nejen reprodukují, ale i mění.

Příspěvek vypráví příběh o vývoji sociologického zkoumání českých post-socialistických panelových sídlišť v rámci sociologie města. Cílem příspěvku je vytvořit přehled dostupných výzkumů od samotného vzniku sídlišť až po současnost a odkrýt dobové tendence v přístupech ke zkoumání tohoto fenoménu a zájmu sociologů věnovat mu. Autorka příspěvku vnímá na základě literatury české sídliště jako obřího, nemotorného, stárnoucího a hloupého bratra vnitřního města, který budil zvědavost akademiků v době svého vzniku. V 80. a 90. letech se stal terčem ostré kritiky pro svoje zjevné nedostatky a byl odsouzen k zániku. Výzkumy, které se mu věnovaly, se nedokázaly odprosit od společensky vnímaných klišé a stereotypů, které se s obrem váží. Na začátku nového tisíciletí se ukázalo, že obr sám od sebe nezanikne a neprodukuje zásadní společenské problémy a zájem sociologů o něj poklesl. Většina výzkumů z této doby se věnuje pouze několika aspektům života na sídlišti, často spíše z pohledu sociální geografie a většinou se týká pouze sídlišť Prahy. V dnešní době se ale zájem akademiků i laiků o sídliště vrací. A co nám nové výzkumy říkají?

Tematizáciu vzťahu sociálneho aktéra k priestoru a miestu je možné z perspektívy urbánnej sociológie považovať za kľúčovú oblasť záujmu. Na základe etnografického výskumu bývalej továrne Zbrojovky Brno príspevok rozpracováva koncept vzťahu k miestu (place attachment) a ukazuje, že miesta netvoria len „javisko“ sociálnych interakcií, ale v dialektickom procese pripisovania významov sa priamo podieľajú na formovaní jednania sociálnych aktérov. Príspevok predstavuje Zbrojovku ako trojicu reprezentácií – sociálnu, materiálnu a symbolickú – a pomocou konceptov interakčnej minulosti a interakčného potenciálu (Milligan 1998) ukazuje, ako špecifické významy pripisované jednotlivých reprezentáciám miesta formujú očakávania aktérov pôsobiacich v priestore a následne ich sociálne jednanie. Koncept vzťahu k miestu tak prispieva k lepšiemu uchopeniu priestorovej ukotvenosti sociálnych aktérov a prináša lepšie porozumenie ich sociálnych, priestorových i symbolických interakcií.

Příspěvek patří do žánru propojování technologií a rozvoje lokalit. Jeho cílem je ukázat dopad rozšíření internetu na lokální agendu. Příspěvek je metodologicky opřen o dva přístupy.
Prvním jsou výstupy z autorem desginovaného reprezentativního dotazníkového šetření (2014, reprezentativní pro ČR) v rámci výzkumu World Internet Project. Druhým jsou případové studie používání internetu při organizaci lokálního vládnutí (governance). Kvantitativní data se zaměřují na (1) obecné politické užívání Internetu; (2) jeho užívání v místních zálěžitost (získávání informací, kontaktování politiků/úředníků aj.) a (3) reflexi toho, jak sami uživatelé vidí roli internetu ve svém životě – s ohledem na lokalitu, ve které žijí. Dvě případové studie pak ukazují konkrétněji problematiku implementace ICT řešení v participativních projektech měst.
Z hlediska sociologie města tak příspěvek pomáhá odpovědět na otázku po vztahu mezi moderními technologiemi a vládnutím, tak jak ji kladou například Manuel Castells či Barry Wellman, anebo kritičtěji jako třeba Hindman či zástupci kritické teorie internetu (Fuchs). Závěry analýz jsou spíše na straně těch teorií, které kriticky vidí limity dopadů technologií na politické a sociální změny.
Má-li tato konference propojovat, pak tento příspěvek propojuje teoretickou reflexi dopadů techologií na (lokální) demokracii s jejich praktickým užíváním a tím, jak to hodnotí sami uživatelé, tedy občané.

Výsledky výzkumů veřejného mínění i akademických studií zkoumajících postoje veřejnosti k politickým rozhodnutím, návrhům a opatřením mohou zásadním způsobem ovlivnit rozhodování politických subjektů a především volených orgánů. Prosazování (nepopulárních) rozhodnutí a opatření může navíc skončit nepřijetím nástroje veřejností a jeho následným selháním. V případě komplexních problémů, jakým změna klimatu je, je na úrovni jejich politických řešení rovněž nevyhnutelná komplexita a provázanost nástrojů a aktérů. Roste proto poptávka po zkoumání faktorů a determinant postojů veřejnosti ke klimatické politice i k jednotlivým navrhovaným nástrojům a opatřením. Značný nárůst v počtu studií s tímto zaměřením vychází nabídce vstříc, vzhledem k metodologické a především konceptuální roztříštěnosti a neujasněnosti však chybí syntéza výsledků a kontrola jejich kvality. Příspěvek na základě rozsáhlé systematické rešerše empirických studií z posledních 15 let nabízí shrnutí a analýzu přístupů k měření tzv. přijatelnosti politických nástrojů na případu opatření s cílem zmírnit změnu klimatu a její dopady. V měření užívané pojmy, koncepty a operacionální definice přijatelnosti či podpory politických opatření (acceptability, acceptance, support) mohou vést k odlišným výsledkům (přestože deklarují stejný koncept) a ztěžovat jejich syntézu či srovnání. Navíc limitují zaměření pokládaných výzkumných otázek a řešených problémů na problémy pasivního přijetí a mohou tak poskytovat zkreslený obraz reality (s nímž dále pracují decision-makers v procesu formulace a implementace politických nástrojů). Cílem příspěvku je formulace doporučení a kritických bodů v rozhodování výzkumníků při měření postojů veřejnosti k politickým opatřením i při interpretaci výsledků měření.

Cílem příspěvku je představit výsledky ze dvou dotazníkových šetření zaměřených na postoje k opatřením, která by mohla být zavedena v České republice na zmírnění dopadů sucha a povodní. Kvantitativní šetření jsou reprezentativní pro 8 regionů České republiky podle kvótních znaků (velikost místa bydliště, věk, pohlaví a vzdělání respondenta). V první vlně bylo získáno 3666 platných dotazníků a v druhé vlně 3222. Obě šetření byla uskutečněna na jaře 2016 prostřednictvím webového dotazníku zaslaného respondentům v aktivně spravovaném panelu, v němž je identita dotazovaných pravidelně ověřována. Tomuto kvantitativnímu výzkumu navíc předcházel kvalitativní předvýzkum, který zahrnoval 14 osobních rozhovorů poskytujících hlubší porozumění postojům a jejich kontextu. Výsledky dotazníkového šetření ukazují, že Češi v příštích 10 letech očekávají častější sucha a častější vlny horka. Téměř dvě třetiny dotázaných Čechů očekává v důsledku změny klimatu častější období sucha v regionech a polovina z nich rovněž očekává úbytek biodiverzity. Pokud se ptáme konkrétně na opatření proti povodním či suchu, Češi mají poměrně jasné představy o různých druzích opatření, která by se měla či neměla zavést. Češi mají tendenci podporovat opatření rozvíjející správu krajiny a využití existujících přírodních možností, přičemž zároveň mohou být zavedena technická stavební opatření s malým zásahem do krajiny, jako je budování malých vodních nádrží a rybníků a údržba a čištění koryt řek či potoků. Na krajské úrovni největší podporu získalo opatření na snížení škod ze sucha, které by do regionu přineslo zlepšení a vytváření více zelených a vodních ploch (71 %). Dále by jedinci v nadpoloviční většině uvítali informace o způsobech chování během sucha (58 %), budování malých vodních nádrží a rybníků (54 %) nebo regulaci spotřeby vody v období sucha (53 %). Můžeme shrnout, že z hlediska veřejnosti je nejpřijatelnější takový Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, jehož cílem bude dosáhnout vysokého podílu přírodě blízkých opatření a bude podporovat pojištění škod ke zmírnění finančních dopadů sucha. Postoje jsou analyzovány za pomocí regresních modelů, v kterých jsou zahrnuty sociodemografické proměnné, vztah k nemovitosti, ve které respondent bydlí, záměr se v blízké budoucnosti odstěhovat, povědomí o riziku záplav v místě bydliště, sjednané pojištění proti živelním pohromám, dřívější postižení živelní pohromou a environmentální znepokojení.

Plýtvání potravinami je významný problém, který zasahuje do sociální, ekologické i ekonomické oblasti současné společnosti. Tato problematika je systematičtěji sledována od roku 2000 především v zahraničí. V České republice byla zatím pojímána spíše v podobě  dílčích studií a aktivit neziskových organizací. Obecně lze identifikovat několik úrovní plýtvání potravinami dle toho, v jaké fázi od samotného vypěstování až po zpracování spotřebitelem, který si jej zakoupí, vzniká.  Plýtvání potravinami probíhá především na úrovni domácností, obchodních řetězců, distribuce ke spotřebiteli a selekce během sklizně. Ve svém příspěvku se zaměřuji především na plýtvání vznikající v domácnostech. Příspěvek si klade za cíl seznámit posluchače s výsledky reprezentativního dotazníkového šetření, které se zaměřuje v prvé řadě na to, kde dochází k plýtvání potravinami, jak česká společnost vnímá naléhavost problému vyhazování potravin a jakou má obecně představu o množství nezkonzumovaných potravin. Dále pak i jaké bývají nejčastější příčiny vyhazování a naopak co respondenti vidí jako podstatné důvody k jeho omezení. Výsledky jsou zároveň zasazeny do širšího kontextu a konfrontovány se zahraničními výzkumy z Velké Británie a USA. Závěry poukazují na skutečnost, že je nezbytné o tématu hovořit a seznámit s jeho důsledky širokou veřejnost. Nelze říci, že by česká společnost tento problém zcela nevnímala, nicméně je patrné, že si uvědomuje jeho rozměry především na osobní úrovni, méně pak jako možný globální problém.

Nákup ekologických výrobků je v literatuře typicky vysvětlován kombinací environmentální motivace, motivace související s ochranou zdraví (vlastní a blízkých osob) a bariér (představovaných vyšší cenou nebo horší dostupností ekologických výrobků). Avšak existence dodatečných bariér spotřeby ekologických výrobků způsobuje to, že spotřebitelům ekologických výrobků je připisován vyšší sociální status a spotřeba ekologických výrobků je vnímána jako statusový symbol. Bariéry spotřeby ekologických výrobků tak mohou, konzistentně s teorií okázalé spotřeby, zvyšovat motivaci spotřebitelů k ekologické spotřebě.
Pomocí série kvaziexperimentálních studií, v nichž manipulujeme vnímané bariéry spotřeby ekologických výrobků, testujeme vliv přítomnosti těchto bariér na vnímaný sociální status spotřebitele. Naše výsledky ukazují, že spotřeba ekologických výrobků je vnímána jako statusově vyšší než spotřeba konvenčních výrobků. Vyšší statusová hodnota ekologických výrobků je způsobena vyššími vnímanými bariérami ekologické spotřeby. Naše výsledky ukazují, že pokud se sníží cena a zvýší dostupnost ekologických výrobků, sníží se paradoxně motivace některých (statusově-motivovaných) spotřebitelů k nákupu ekologických výrobků.

Stávající empirická literatura ukazuje, že environmentální postoje mají silné morální kořeny. Není proto překvapivé, že lidé se silnými environmentálními postoji se často angažují v environmentálních aktivitách, které jsou z čistě individuální perspektivy ztrátové a nevýhodné (např. Kaiser et al., 2010). Zakotvení environmentálních postojů v obecnějších hodnotových orientacích (např. Karp, 1996; Schultz a Zelezny, 1998) implikuje, že lidé se silnými environmentálními postoji by se měli obecně chovat morálněji, bez ohledu na kontext chování, tedy i v situacích, které nesouvisejí s ochranou životního prostředí. Abychom mohli tuto hypotézu ověřit, realizovali jsme sérii tří nezávislých kvaziexperimentálních studií s panelovým designem (N = 200 – 300) na vzorcích respondentů rekrutovaných z proprietárního panelu marketingové agentury. S využitím postupu kostka pod kelímkem (Die-Under-Cup paradigm, Fischbacher & Föllmi-Heusi, 2013) a s využitím Greenova a Paxtonova (2009) přístupu, analyzujeme nemorální chování účastníků našich studií, kteří mají možnost vydělat si podváděním ve studii vyšší odměnu. Výsledky našich studií ukazují, že lidé se silnějšími environmentálními postoji se chovají morálněji, než lidé se slabšími environmentálními postoji. Naše výsledky také ukazují, že tendence k morálnímu chování u environmentalistů nesouvisí s environmentálním kontextem situace, ale je zprostředkována morální identitou, která je u environmentalistů

V příspěvku analyzujeme, jak se většinová společnost sžívá s rostoucí etnickou rozmanitostí v městské čtvrti Praha-Libuš, kde vznik areálu Sapa vedl k nárůstu vietnamské populace a tedy i příležitostem k mezi-etnickému kontaktu. Diskutujeme postoje, reakce a vztahy majoritní populace k vietnamským sousedům. Díky relativní etnické homogenitě a nedostatkem kontaktu s etnickou jinakostí se v postsocialistických společnostech projevuje strach z nově příchozích
migrantů. Na základě zahraničních zkušeností lze předpokládat, že větší sociální kontakt a prohloubení zkušenosti s migranty povede k větší toleranci a respektu k etnické jinakosti. V příspěvku se proto ptáme, zda je každodenní konviviální
interakce ve veřejném prostoru, místech bydliště nebo obchodech doprovázena otevřenějšími postoji k Vietnamcům, kladnějším hodnocením vzájemného soužití a transformací etnických hranic. Zároveň se ale také zabýváme tím, zda se
reprodukují, vytvářejí nebo posilují etnické hranice. Vedle mezi-osobního kontaktu, který probíhá v každodenním životě lokality, analyzujeme narativy přijetí a exkluze. Představujeme vnímané nebo reálné ekonomické a kulturní hrozby a příležitosti, které přítomnost Vietnamců přináší lokalitě a místním obyvatelům. Diskutujeme, jak dalece tyto postoje a narativy pocházejí z vlastní zkušenosti z mezi-osobního kontaktu, nakolik souvisí s reprezentacemi Vietnamců v mediálním a politickém diskurzu, které působí jako zvláštní síla formující a posilující představy o “jiných”, a v neposlední řadě ukazujeme jejich souvislost s materiální frustrací, pocity nespravedlnosti a místního úpadku, nebo naopak společenského či osobního profitu a obohacení.

Pohled na jevy pojící se s příchodem a životem migrantů v hostitelské zemi nemusí být vždy  jednotný a může se odlišovat podle různých úhlů pohledu. Naší otázkou je, zda se liší postoje k migrantům jako jednotlivcům a postoje k mezinárodní migraci jako společenskému fenoménu. A existuje-li tato odlišnost, tak ji vysvětlit. Postoje k jednotlivcům přestavují individuální vztahy s migranty jako například vzájemné setkávání, spolupráci na pracovišti, sousedské bydlení, vzájemnou pomoc, smíšená manželství atd. Postoje k mezinárodní migraci představují hodnocení dopadů pro společnost např. pro ekonomiku, trh práce, sociální systém, bezpečnost, kulturu. Existenci dvou úhlů pohledu dokládáme dvěma teoretickými přístupy: 1) Individuální úroveň o mezietnickou kontaktní teorii, která za pozitivnějším vnímáním migrantů vidí možnost a existenci kontaktů; 2) skupinovou úroveň o mezietnickou skupinovou konkurenci, která za vyššími počty a toky migrantů vidí vyšší strach a soupeření o hmotné a nehmotné statky. Z dat shromážděných v rámci Evropského sociálního výzkumu v roce 2014 vyplývá významný rozdíl mezi výpověďmi migrantů podle toho, zda se vyjadřují k migrantům jako jednotlivcům a migraci jako sociálnímu fenoménu. Pozitivnější postoje jsou na individuální úrovni. Větší rozdíly mezi sledovanými úrovněmi existují v zemích s migrační tradicí, jako je Nizozemsko, Švédsko, Švýcarsko, což je dáno především pozitivnějším hodnocením individuálních vztahů a srovnatelnými výpověďmi na skupinové úrovni. Vysvětlení těchto odlišností již není tak jednoznačné. Více charakteristik vysvětlující tyto dva pohledy jsme našli u skupinové úrovně, kde je důležitější než na individuální úrovni pohlaví a zkušenost s nezaměstnaností. Pro individuální úroveň je důležitá země, kde respondent žije. Viditelnější odlišnosti mezi úrovněmi jsou mezi jednotlivými zeměmi. Na skupinové úrovni je vedle pohlaví a zkušenosti s nezaměstnaností důležitý také věk, vzdělání, příjem a minimum kontaktů s cizinci. Na individuální úrovni věk, blízké a pravidelné kontakty. Co se týče základních lidských hodnot, tak na individuální úrovni je důležitější univerzalismus skrývající porozumění, tolerance a ochrana blahobytu pro všechny lidi. Na skupinové úrovni jsou významnější hodnotou bezpečnost, benevolence (ochrana a prosperita těch, s nimiž jsme v každodenním kontaktu) a konformismus pojící se sebekázní, poslušností a nepřekračování norem.

Jednou z hlavních charakteristik ukrajinské společnosti po rozpadu SSSR je velký objem zahraniční migrace, resp. emigrace. Mezi roky 2005 a 2008 byly nejpopulárnějšími cílovými zeměmi ukrajinských emigrantů Rusko, Itálie a Česko, zatímco v letech 2010-2012 se jimi staly Rusko a Polsko. Ozbrojený konflikt, který na Ukrajině začal na jaře 2014, přinesl radikální změnu politické i ekonomické situace v zemi, čímž se zároveň stal novým push faktorem pro (případné) migranty. Předkládaný příspěvek zkoumá změny migrační vzorců ukrajinských občanů na příkladu Česka, kde tito představují celou čtvrtinu ze všech imigrantů žijících v zemi. Rozsáhlé kvalitativní šetření, které probíhalo v době od června 2015 do června 2016 a které si kladlo za cíl zmapovat současnou a budoucí migraci na Ukrajině v důsledku probíhajícího konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem (ztráta Krymu a boje o Donbas), přineslo jako hlavní výsledky následující nové vzorce migrace z Ukrajiny do Česka:
Prvním je takzvaná „polská trasa“, tedy využívání polských víz na cestu do Česka, pokud jsou česká víza přes české velvyslanectví nedostupná. Dalším je pak změna ve složení imigrantů: oproti minulosti nyní migrují do Česka především mladí lidé, studenti a rodinní příslušníci těch, kteří jsou již v Česku, přičemž nebezpečí vojenského konfliktu a s tím související napjatá atmosféra v dotčených regionech a zhoršující se sociálně-ekonomická situace jsou pravděpodobně dva nejdůležitější důvody pro emigraci. Překvapivý je ale fakt, že přímá zahraniční emigrace z konfliktních oblastí je spíše ojedinělá: tito lidé se v naprosté většině případů stávají pouze tzv. vnitřními vysídlenci (internally displaced people). Pouze výjimečně někteří z nich později migrují do zahraničí – jako žadatelé o azyl nebo jako ekonomičtí migranti, ale z již jiných primárních destinací na Ukrajině. Dalším významným trendem je pak posun od původně téměř výhradně dočasné, nadnárodní a cirkulární migrace směrem k migraci ve smyslu trvalého usazení. Integrace migrantů do širší společnosti (tj. vně rodiny) je složitější, neboť jejich možnosti stýkat se s většinovým obyvatelstvem jsou stále spíše omezené a jsou pravděpodobnější u profesionálů s lepšími pracovními pozicemi. Výsledky výzkumu také naznačují možnost problematických vztahů uvnitř ukrajinské diaspory, vztahující se k rozdílům v době příchodu do země („starousedlíci“ versus „nově příchozí“) a k oblasti původu migrantů na Ukrajině („západní“ versus „východní“ Ukrajinci).

Důraz na společný původ je nejvýznamnějším indikátorem etno-kulturní dimenze národní identity (Kohn, 1955; Smith, 1986; Jones & Smith, 2001a, 2001b; Haller, Kaup & Ressler 2009; Bechhofera & McCrone, 2014). Podle etno-kulturního konceptu národní identity jsou národy považovány za společnosti vzájemně provázaných rodin, které mají společné předky, žijí po dlouhou dobu na určitém území a sdílejí stejné zvyky a kulturu včetně jazyka a náboženství od dětství (Weber, 1978, Connor, 1994; Barett, 2000; Guibernau, 2004; Haller, Kaup & Ressler, 2009). Mýtus společného původu se utváří v průběhu socializace (Barett, 2000; Ford, Tilley & Heath, 2011) a má klíčový význam pro národní identitu a sociální soudržnost (Guibernau, 2004). Mnoho národů má tento mýtus podpořen i legendární postavou praotce – zakladatele národa (Jákob/ Izrael, Frankus, Latinus, Romulus, Gotha, Hayk). Češi například sdílejí legendu o praotci Čechovi zmíněnou již ve dvanáctém století v latinské Kronice České.
Populace národních států však fakticky nejsou tvořeny pouze provázanými rodinami, které se mění narozeními a úmrtími. Mění se také také migrací. Pro migranty je nemožné změnit původ předků a proto přistěhovalci nebo děti přistěhovalců nepodporují púvod jako kritérium národní identity (Schulman, 2002; Ford, Tilley & Heath, 2011). Přistěhovalci a jejich potomci z kulturně podobných zemí jsou však nakloněni přijmout zvyky a kulturu a stát se členy národa, zatímco pro přistěhovalce z kulturně odlišných zemí to vždy snadné není. Proto národy vykazují větší vstřícnost při přijímání imigrantů z kulturně podobných zemí. Vnímání vztahů mezi národy, či příslušníky národa a národnostními minoritami v nich žijícími, je založeno na vnímání rozdílu mezi členskou a nečlenskou skupinou (in-group vs. out-group).
Jakýkoli národ může mít mnoho současně existující významných nečlenských skupin – „significant others“ – z nichž některé vnímá pozitivně a jiné negativně (Triandafyllidou, 1998).
Ve svém příspěvku přiblížím, jak se Čechům od roku 1938 do současnosti proměňovali „significant others“. Na výsledcích regresního modelu na datech z ISSP 2013 – Národní identita III také ukážu, jak moc je česká národní identita definována českým původem a jak  se význam českého původu mění podle pohlaví, věku, vzdělání, velikosti sídla, náboženství, původu rodičů, otevřenosti vůči migraci z chudých zemí EU, otevřenosti vůči migraci z chudých zemí mimo EU a vnímání shodnosti s největšími skupinami legálních migrantů žijících v současnosti v České republice. Výsledky analýz ukazují, že český původ je méně důležitá součást národní identity mezi mladšími kohortami, lidmi žijícími ve velkých sídlech, potomky rodičů narozených mimo území České republiky a u lidí, kteří podporují imigraci z chudých zemí mimo EU do ČR.

V roce 2014 muselo podle OSN celosvětově opustit domov nejvíc osob od konce 2. světové války, přesněji asi 59,5 miliónů lidí. Do Evropy jich ale přichází pouhý zlomek, o azyl zde požádalo přibližně 625 tisíc osob. Česká republika je hlavně zemí tranzitní a v rámci Evropské Unie zde žádá o azyl nejméně osob. V roce 2015 v ČR požádalo o mezinárodní ochranu 1525 cizinců a 71 zde získalo azyl. Přesto bylo patřilo téma migrace k těm nejvíce frekventovaným v českých zpravodajských médiích v daném roce. Jaký je obraz migrantů vytvářený médiem veřejné služby ČRo ve svých zpravodajských a publicistických relacích vysílaných na stanicích Radiožurnál a Plus? Jaké klíčové znaky jsou migrujícím připisovány a jaký charakter mají zveřejňované zprávy z hlediska teorie zpravodajských hodnot? Lze informování o migraci ve vysílání ČRo označit za vzbuzování morální paniky? Nejen na tyto otázky odpovídala studie vypracovaná na základě poptávky Rady ČRo zaměřená na analýzu vybraných pořadů (Hlavní zprávy ve 12, Hlavní zprávy ve 12 – rozhovory a komentáře, 60 minut, Den podle…, Pro a Proti a Názory a argumenty) v období od 17.8. do 18..9. 2015 tedy bezprostředně po zveřejnění petice českých vědců proti xenofobii.
Analýza, která kombinovala kvantitativní (obsahovou analýzu) i kvalitativní (sémiotickou analýzu, analýzu diskurzu, postupy zakotvené teorie) výzkumné techniky, se zaměřila na identifikaci klíčových charakteristik, mechanismů a postupů vytváření mediální reprezentace tématu migrace ve sledovaných relacích.  V daném období bylo ve vybraných pořadech odvysíláno 256 sdělení s tematikou migrace, což v kontextu míry pokrytí jiných událostí znamenalo nejvíce exponované téma. Pro reprezentaci tématu migrace na obou stanicích ČRo je klíčový způsob výstavby jednotlivých sdělení i ukotvení dílčích událostí do již předem nastaveného tematického rámce. Děje se tak především v důsledku rutinního užití několika vzájemně propojených a navzájem se doplňujících/posilujících postupů. Patří k nim: – privilegovaný přístup pouze určitých typů mluvčích na úkor jiných (vysoký podíl citací institucionálních zdrojů (politici, policie, úřady) a mizivé zastoupení samotných migrujících); – selektivní a disproporční reprezentace aspektů, atributů a kontextů tématu migrace obecně i dílčích událostí (faktů, dat), jež jsou k němu vztahovány a „instrumentalizací“ tématu migrace pro tematizaci dílčích či pouze souvisejících událostí (jakkoli se zvýšená migrace odehrávala mimo území ČR, téma bylo prezentováno v úzkém vztahu s domácím prostředím). Ty lze identifikovat ve výstavbě narativů jednotlivých sdělení např. skrze akcentaci konfliktnosti či negativity prezentovaných událostí; v sémanticky manipulativním označování aktérů (ekvivalentně jsou používána označení uprchlík – běženec – i/migrant – žadatel o azyl – azylant i slovní spojení označující jejich jednání a místa pohybu nebo metaforická označení a eufemismy); ve stereotypizaci aktérů a naturalizaci vztahu mezi jejich identitou a implikovanými (negativními) vlastnostmi prostřednictvím hodnotově zabarvených metaforických označení (záplava, příliv); – konstruování sdělení do opozice MY vs ONI. Přestože vzhledem k povaze tématu není myslitelná jeho „zcela vyčerpávající“ či „zcela komplexní“ reprezentace, analýza ukázala, že její výsledná podoba vytvářená sledovanými pořady ČRo je výrazně disproporční.

Příspěvek otvírá chybějící sociálně-vědnou reflexi tématu smrti dítěte kolem porodu a v pozdějších stadiích těhotenství. Nečekaná smrt při očekávaném začátku života není jen osobním traumatem, ale i neprobádaným polem sociálních interakcí a strukturních nastavení. V českém prostředí je vymístění smrti součástí každodennosti, smrt v souvislosti s reprodukční ztrátou je však o to více přehlížena a marginalizována v kontextu obrazu současné medicíny jako zachránkyně života i v dříve nepředstavitelných situacích. Přitom statisticky případů mrtvě narozených dětí neubývá, i příčiny jejich smrti zůstávají ze 2/3 nevysvětleny. Sociální identita „rodičů“ bez dítěte, jejich zkušenosti, přístup zúčastněného personálu a (absence) následné péče představují neprobádané pole. Interpretativní přístup k tématu analyticky vybízí, s využitím citlivého přístupu feministické metodologie, uchopit téma perinatální ztráty také v kategoriích jako jsou gender, třída, etnicita nebo věk. Doposud ad hoc sbíraná data z českého prostředí (pro zamýšlený výzkumný projekt) budou v prezentaci zasazena do kontextu podobných výzkumů z mezinárodního prostředí a příspěvek tak nabídne možné směry úvah, jak uchopit „konec na samém začátku“ v České republice jako země Post-sovětského bloku.

Umírání a zajištění péče o umírající (potažmo o osoby, které o ně pečují) se v poslední letech dostalo do popředí zájmu a pozornosti zdravotních a sociálních politik,  ale i výzkumných aktivit. Víme tudíž, kolik lidí v ČR si přeje zemřít doma (většina) a v kolika procentech případů se to skutečně podaří (ani ne v pětině ….). Z diskusí o hospicové péči známe také hlavní obtíže, se kterou se zařízení, usilující o demedikalizaci poslední fáze života a o komplexní pojetí potřeb umírajícího a jeho rodiny, potýkají, ať už se týkají financí, statusu této péče pro zdravotní pojišťovny, personálních kapacit nebo prosazování tohoto typu péče v prostředí medicínského mainstreamu, kterému vládne zvyk léčit do poslední (často doslova) chvíle.  Cílem konferenčního příspěvku je obrátit pozornost k těm, kteří prožívají poslední etapu svého života,  jako k aktérům. Ukážeme,  jakým způsobem přistupují k životu vědomi si blízké smrti a co všechno může prožívání poslední fáze života ovlivnit.  Dotkneme se témat jako je sdělování (nesdělování) diagnózy nemocnému a jeho rodině, rozdíly v péči poskytované v nemocnici, v hospici, v rodině, sociální diferenciace zkušenosti s blížící se smrtí, role víry v přijetí diagnózy nevyléčitelně nemocného. Příspěvek bude vycházet z kvalitativního výzkumu realizovaného formou hloubkových rozhovorů, zaznamenávaných na video a analyzovaných prostřednictvím tematické analýzy.  Výzkumu se zúčastnilo 35 participantů, kteří byli vybráni s cílem zachytit co nejširší škálu participantů a zkušeností (z hlediska věku, bydliště, diagnózy, atd.).  Metoda výzkumu je daná účastí výzkumného institutu OUSHI v mezinárodním výzkumném společenství DIPEx International, jehož cílem je realizace výzkumů, zachycujících pacientskou zkušenost s různými zdravotními situacemi, a prezentace zjištění formou webových stránek shrnujících hlavní témata a ukázky s rozhovorů.

Současné společnosti jsou charakterizovány biotechnologickou a digitální reprodukovatelností života, těl, subjektivit, lidí, strojů, případně více či méně umělých organismů. Genetika, nová biologie a současná informatika umožňují prostřednictvím rozmanitých technologických aparátů přeměnu vnitřního i vnějšího prostředí našich subjektivit, těl, naší "trans-corpo-reality". Sociologie potom analyzuje variace způsobů, jak se s nimi zachází, jak se pojmenovávají hranice, a jak se vládne živému i quasi-živému. Konkrétně tento příspěvek bude analyzovat sociální a kulturní fenomén BioArtu – biotechnologického umění, které ve svých projektech a performancích propojuje perspektivu umění se současnými bio-kybernetickými technologiemi. BioArt je specifickou částí současného uměleckého pole, ve kterém se řada autorů a autorek vědomě zabývá ideou živého, a to v jeho mnoha projevech, ať už v podobě života biologického, digitálního, quasi-umělého, multidruhového, telematického či syntetického. Biotechnologické umění se jako transgenní, mutagenní umění etablovalo ve vzájemné spolupráci nejmodernější vědy a technologií používajících genetické inženýrství, syntetickou biologii, bionické inženýrství a vyrůstalo v krajině někdy až idealistické fascinace vývojem věd o životě (life sciences) a novými médii. To s čím biotechnologické umění pracuje zejména, jsou právě hranice živého, lidského i non-human a jejich překonávání. Autoři a autorky jsou často zároveň vědci i umělci a tato nejednoznačná a hybridní pozice je právě to, co výraznou měrou strukturuje podobu děl i jejich prezentace a co odkazuje také k prolínání světů vědy a umění. To se týká zejména rozšíření hranic lidství a emancipace jiných forem života, kde důležitou otázkou zůstává sociologická analýza agency. BioArt nebere jako samozřejmost běžně chápané dualismy jako jsou rozdíly mezi lidmi a zvířaty či stroji, nebo ontologickou asymetrii humánních prvků či prvků přesahujících hranice lidského. Biokybernetická forma reprodukce – jejíž je BioArt součástí – je ale také součástí expandujících forem politické, ekonomické a instrumentální racionality (governmentality) či moci (biomoci) a projevuje se také tím, že vše živé, život o sobě, naše tělesnosti činí viditelnými, tvárnými a měnitelnými na molekulární i genetické úrovni. Analyticky se tedy konferenční příspěvek opírá také o současné debaty nad koncepty jako jsou biomoc či biopolitika.

Příspěvek si bere za cíl detailně popsat přístup společnosti ke smrti ve 20. století a také zásadní změny postojů oproti minulosti, které se promítají v (pop)kulturní produkci. Teoreticky bude navazovat především na práce P. Ariese (Dějiny smrti), metodologicky však využije poznatků ze sémiotiky a kulturálních studií, hlavně z analytických prací Tartusko-moskevské školy a Nového historismu. Autorka se pokusí představit proměnu uměleckých děl a textů, které reflektují „vymístěnou“ či „převrácenou smrt“. Tento proces probíhá podobným způsobem, jakým k tomuto docházelo ve středověkém umění, které nabádalo k „dobré smrti“. V určitém momentu však došlo ke zlomu v rovině obsahu i formy umělecké tvorby a tato změna dopomohla společnosti k přechodu na další fázi postoje ke smrti. Centrálním tématem tedy bude personifikace smrti jakožto zhmotněného strachu, její podoby a dopady na společnost a umění. Příspěvek také popíše pohřební i společenské rituály, které jsou s různými postoji ke smrti spojeny a zohlední jejich funkci v diskurzu. Tato přednáška by měla shrnout pohled na smrt především z umělecké praxe, která zrcadlí postoje lidí a zároveň napomáhá tyto názory utvářet.

Změny reprodukčního chování jsou často vysvětlovány rostoucím vlivem individualistických hodnot, které ovlivňují mj. i partnerské chování. Přitom rodina, děti a partnerství se stále umísťují na prvních příčkách životních hodnot. Co se ovšem proměňuje více, jsou názory na genderové role v rodině. Lze tedy jednu z příčin změn v reprodukčním chování hledat v charakteru soužití dnešních partnerských párů, v dělbě rolí mezi partnery a konkrétně v rozdělení péče o děti? Reflektuje dělba péče o dítě nové chápání genderové dělby rolí? Na tento konkrétní aspekt se zaměřuje navrhovaný příspěvek, a to detailnějším pohledem na akceptaci vybraného opatření rodinné politiky – otcovské dovolené. V současnosti diskutovaný koncept otcovské dovolené má přispět k větší rovnoměrnosti mezi rodiči v možnostech účasti na placeném zaměstnání i v podílu na výchově dětí. Příspěvek nejprve uvede toto opatření do kontextu dosavadních nástrojů rodinné politiky zaměřených na péči obou rodičů o nejmenší děti. Následně představíme výsledky dotazníkového šetření zájmu rodičů o otcovskou dovolenou realizovaného v roce 2015, které ukazují, že oproti dřívějším výzkumům nabývá na síle myšlenka vhodnosti střídání celodenní péče obou rodičů. V rozhodování rodičů o dělbě činností spojených s péčí o děti a se zaměstnáním hrají roli zejména finanční a pracovní důvody, ale také obecný postoj k rolím otce a matky v rodině.

Výrazný odklad rození dětí do vyššího věku představuje v České republice jeden z nejnápadnějších rysů změn reprodukčního chování v posledním čtvrtstoletí. Odklad reprodukce bývá přitom dominantně spojován a odložením rodičovství a nárůstem věku matky při prvním porodu, menší pozornost bývá věnována odkladům dětí vyššího pořadí a tím i prodloužení intervalů mezi porody.
Cílem příspěvku je analyzovat změnu reprodukčních vzorců v časování narození druhých dětí a jejich možné souvislosti s nastavením rodinné politiky. Zaměřujeme se konkrétně na institut rodičovské dovolené jakožto klíčové opatření, které může významně ovlivnit schopnost žen i mužů nalézt rovnováhu mezi pracovními a rodinnými povinnosti v období péče o nejmenší děti. Nastavení systému rodičovské dovolené může mít vliv nejen na převažující typ péče o nejmenší děti, délku výhradní rodičovské péče a načasování návratu pečujícího rodiče na trh práce, ale může také ovlivnit načasování narození dalších dětí. Výzkumy ukazují, že jak délka rodičovské dovolené, tak i výše vyplácených dávek může mít vliv na plodnost, nicméně změny se projevují primárně ve změně časování následně narozených dětí (např. dobře zdokumentovaný je případ "rychlostní prémie" ve Švédsku z 80. letech 20. století, kdy došlo k prodloužení období po narození 1. dítěte, v jehož rámci je matce v případě druhého porodu garantován nárok na stejnou výši finanční kompenzace jako u prvního dítěte, což vedlo ke zkrácení intervalů mezi 1. a 2. porodem, ale také ke krátkodobému zvýšení úhrnné plodnosti, více viz Hoem 1990, 1993 a Andersson 1999).
Příspěvek analyzuje změny v nastavení rodičovské dovolené, resp. v měnící se délce možného čerpání rodičovského příspěvku v České republice, která byla nejprve v r. 1995 prodloužena ze 3 na 4 roky a v roce 2008 byl zaveden flexibilnější systém různé délky při výplatě různé výše příspěvku (tzv. „třírycholostní čerpání“ v letech 2008-2011 a od r. 2012 stanovení jednotné částky s možností jejího vyčerpání v průběhu 2-4 let).
Analýza je založena na kohortním přístupu a sleduje kohorty prvorodiček, kterým se narodilo první dítě v letech 1992-2012, s cílem analyzovat interval mezi prvním a druhým porodem a také celkový podíl matek, kterým se druhé dítě narodí. Vedle České republiky je provedena srovnávací analýza Slovenska, a to z několika důvodů. Obě země vycházejí ze stejného nastavení rodinné politiky před rozdělením v r. 1993. Navzdory podobnému vývoji nastavení rodičovské dovolené v průběhu 90. let se Česká republika vydala cestou zvyšování rodičovského příspěvku (od r. 2004) a jeho flexibilizace (od r. 2008), zatímco na Slovensku obdobné změny vedoucí k možnosti čerpat vyšší částku po kratší dobu neproběhly. Českou republiku a Slovensko zároveň spojuje to, že jejich rodinnou politiku charakterizuje explicitní familialismus podporující péči v rodině, nedostatečná síť předškolních zařízení, ale dlouhá a relativně dobře placená mateřská a rodičovská dovolená (Saxonberg, Sirovátka 2006; Szelewa, Polakowski 2008). Zároveň byl v obou zemích silně zakořeněn dvoudětný model rodiny, který zatím vzhledem k výrazným odkladům rození prvních a druhých dětí a jejich nedostatečnému „nahrazení“ ve vyšším věku bude v obou populacích pravděpodobně oslabovat.

V současné době je mezi českou odbornou veřejností mj. diskutována podoba a směrování (státní) rodinné politiky. Hledají se nová opatření či se navrhují úpravy těch stávajících, s cílem podpořit ekonomickou stabilitu rodiny a usnadnit harmonizaci pracovních a rodinných závazků jejích členů, a to jak v oblasti péče o závislé členy (především děti, příp. seniory), tak na trhu práce. Konkrétní úpravy jednotlivých opatření rodinné politiky sledují různé cíle, jejichž společným znakem je vytvoření vhodných podmínek umožňujících svobodnou volbu formy rodinného soužití, rozhodování o rodičovství a následné sladění osobních, rodinných a pracovních aspirací. Současně důraz na zvyšování porodnosti na straně jedné a na růst zaměstnanosti žen na straně druhé stupňuje nároky na komplexní a provázané nastavení jednotlivých opatření.
Jednou z nejvýraznějších podpor, která má z hlediska financí usnadnit rodičům počáteční fázi rodičovství je rodičovský příspěvek (RP). Ten je v současnosti vyplácen v rámci flexibilního systému na principu vyšší dávky po kratší dobu a naopak nižší částky po delší dobu, a to maximálně do 4 let věku dítěte a do vyčerpání stanovené sumy. V těchto mezích lze výši a délku pobírání RP měnit v zájmu naplnění aktuálních potřeb rodičů a jejich dětí.
Vzhledem k tomu, že stávající systém čerpání RP byl zaveden již v roce 2012, lze nyní do jisté míry zhodnotit, jak je tento příspěvek rodiči využíván a jak se změnila struktura jeho příjemců oproti předcházejícím rokům. Prezentace bude vycházet z dostupných dat databáze MPSV o příjemcích RP, která umožňují sledovat strukturu příjemců RP z hlediska jejich věku a pohlaví, věku dítěte, možnosti volby výše RP a délky jeho pobírání.
Jelikož možnost volby výše RP je navázána na předchozí mzdu žadatele, soustředí se prezentace rovněž na změny v nároku na RP v relaci k předchozí mzdě rodiče a nastíní, jak se promítají u jednotlivých příjmových skupin. Krátce se dotkneme i souvislostí změn systému vyplácení RP s vývojem porodnosti (např. meziporodních intervalů), zaměstnanosti (prostřednictvím statistik OECD) a docházkou nejmenších dětí do institucionálních služeb péče o děti (skrze statistiky MŠMT).
Analýza dostupných dat poukázala na fakt, že vzhledem k neustále rostoucí průměrné hrubé mzdě a určité stagnaci podmínek nároku na RP, dosáhne dnes na nejvyšší částku RP, resp. na samotnou možnost volby stále více žadatelů, což se ale zároveň odráží v poklesu „náhradového poměru“ výše RP vzhledem k předchozí mzdě. Ve věkové struktuře příjemců RP se jasně projevuje odkládání rodičovství do vyššího věku, naproti tomu flexibilita podmínek vyplácení RP může ovlivňovat rozhodování rodičů o početí dalšího dítěte (což naznačují zkracující se meziporodní intervaly). Obliba čerpání RP do 3 let věku dítěte přesto stále dominuje a dlouhodobě přetrvává. V nejvyšší částce (do 2 let věku dítěte) pobírá RP jen desetina všech příjemců. Statistiky trhu práce ukazují v posledních letech na rostoucí zaměstnanost žen s nejmladším dítětem do 5 let věku. Zvyšují se i podíly dětí v nejmladších kategoriích navštěvující mateřské školy.
Změny parametrů nároku a vyplácení RP by měly vždy vyjít z analýzy dosavadního systému, respektovat rozdílné potřeby rodičů a zohlednit vnější podmínky, hlavně ve sféře zaměstnanosti a dostupnosti služeb péče o děti.

In light of the ongoing very low levels of fertility and population ageing in the developed countries, many studies focus on measuring fertility preferences, ideals, desires and final outcomes. Many researchers point to and discuss the gap between fertility ideals and outcomes (so called fertility gap). Previous studies on Czech population suggest that the low fertility trap hypothesis could be justified even in the Czech environment (see Rabušic and Chromková Manea, 2013). If the ideal family size is correlated with the actual number of children, then given the long term very low fertility level (it has been less than 1.5 since 1994), the new generations of Czechs grow in an environment, where the norm (standard) is a family with a small number of children. The recorded mismatch between ideal and realized fertility levels could be caused by the way how we measure ideals and preferences. The ‘two children’ model might be an expression of indecision or ‘I don’t know’ answer, as the social undesirability that deviates from the social norm of two, put presure on people to declare that they would like to have two children (e.g. Hin et al. 2011). The goal of this contribution is to explore ideal family size of the adult Czech population by use of an adapted Coombs’ measurement. We assume that by using subsequence options for the ideal number of children, we can bring new evidence in understanding the low levels of fertility in the Czech Republic. We work with the following research questions: 1) How do Czech respondents state their fertility ideals? 2) What are the main socio-demographic determinants of the ideal family sizes? and 3) Is this methodological tool appropriate to be used when measuring fertility ideals in the Czech Republic? We will work with survey data collected on a sample of Czech people at the end of 2015 (approximately 1 765 respondents). The sample is limited to people aged 18+ years and it is representative for this population. Certain differences can be found within population 18-45:  men have higher personal ideals than women; however these are lower when using combined Coombs measurement. Fertility ideals measured by classical instruments are fluid and change over time. Moreover, they strongly reflect social norms. Combined Commbs' fertility ideals better reflect people’s ideals as they are forced to take into account their real personal situation when asked to state their ideals.
We also argue that pronatalist policies that try to support the two-child ideal are not in place and state policies should be oriented on family in
general.

Smíšené metody sběru dat jsou v současnosti velmi častým řešením při navrhování designu šetření v sociálně-vědním výzkumu. Mixed-mode se stává odpovědí na klasické problémy a chyby, které unimode design svým nastavením přináší. Jedná se především o chybu pokrytí, stoupající non-response, výběrovou chybu a chybu měření. Neméně podstatným důvodem je i snaha o snížení celkových nákladů. Aplikace mixed-mode designu s sebou ovšem nepřináší pouze určité alternativu k pokrytí těchto klasických chyb, ale zároveň může být i zdrojem nových chyb a vychýlení, která je třeba ošetřit. Při užívání více módů dotazování je klíčový především výběr vhodných modů, které budou vzájemně dobře fungovat. Stejně tak je podstatné se zaměřit i na celkový design dotazníku a otázek v něm obsažených. Obecně existují tři přístupy pro zkoumání nových problémů způsobených kombinováním módů dotazování soustřeďující se na procesy formulace otázky, efekty modů dotazování nebo možnosti srovnatelnosti dat pořízených různými způsoby sběru dat. Ze zmíněných přístupů se zaměřuji především na možnosti srovnatelnosti dat sebraných různými mody dotazování, který je ze všech tří zmíněných nejméně frekventovaný v dostupné literatuře. Cílem příspěvku je v prvé řadě seznámení posluchače s potenciálními chybami vznikajícími aplikací mixed-mode designu a možnostmi jejich odhalení. Ukáže tak cestu, jakým způsobem lze ověřovat srovnatelnost výstupů z šetření mixed-mode design a jak efektivně kombinovat dostupné způsoby sběru dat tak, aby výsledkem byl kvalitní datový soubor.

Příspěvek představí metodu process tracing jakožto nástroj pro zkoumání kauzality v případových studiích. Metoda, která je založena na explicitním vymezení kauzálního mechanismu a formalizovaném zacházení s empirickou evidencí, je intenzivně rozvíjena zatím především v politologii (e. g. Beach, Pedersen, 2013; Bennett, Checkel, 2014). Naopak v sociologii a ostatních společenských vědách je zatím poměrně neznámá. Příspěvek nejprve zasadí metodu do širšího kontextu metodologické diskuse o odlišnosti/příbuznosti kvalitativních a kvantitativních přístupů ve společenskovědní metodologie (e. g. King, Keohane, Verba, 1994; Goertz, Mahoney, 2012), dále představí stěžejní koncepty, o které se metoda opírá, tj. především kauzální mechanismus, testování evidence založené na teoretické unikátnosti a teoretické jistotě (Van Evera, 1997) a některé praktické problémy aplikace metody process tracing. Nakonec bude aplikace metody process tracing ilustrována na příkladech studia dopadů aktivismu a sociálních hnutí.

Metody statistického modelování sítí patří mezi takříkajíc state of the art metody současného výzkumu na poli nejen sociálních sítí, ale i obecně v síťové vědě. Ve svém příspěvku se pokusím nastínit, proč tomu tak je a co je přidanou hodnotou modelování ke standardním deskriptivním síťovým metrikám – možnost formulovat a testovat současný vliv i naprosto protichůdných hypotéz na strukturu sítě a možnost odlišit struktury vzniklé náhodně od těch vzniklých působením konkrétních mechanismů. Připomínám zásadní odlišnost síťového statistického modelování od klasických statistických modelů, kterou je narušení předpokladu nezávislosti pozorování. Dále ukazuji, jak s tímto problémem vypořádávají různé typy modelů. Extenze klasických regresních modelů pouze využívají tzv. QAP proceduru k odhadu statistické signifikance, zatímco ERGM a SAOM modely explicitně modelují interdependence mezi aktéry pomocí tzv. konfigurací. V závěru reflektuji problémy a omezení těchto modelů, především z hlediska výpočetní náročnosti, konceptuální náročnosti a jejich různé náchylnosti k degeneraci.

Příspěvek má metodologický charakter a zabývá se systematickou chybou měření v datech z výběrových šetření, konkrétně systematickou odchylkou, jež vznikla v důsledku tzv. souhlasného stylu odpovídání (acquiescence response style; ARS). ARS je jev, kdy respondent odpovídá na položky dotazníku souhlasně bez ohledu na jejich skutečný význam. Jeho výskyt může mít za následek ohrožení validity závěrů analýz, neboť zvyšuje průměry zkoumaných proměnných a ovlivňuje vztahy mezi proměnnými. Zahraniční studie opakovaně doložily, že výskyt ARS je ovlivněn vzděláním a věkem respondenta; v západní Evropě jsou k ARS náchylnější starší a méně vzdělaní lidé. Vzhledem k sociokulturním odlišnostem mezi západní a postkomunistickou Evropou je oprávněné se ptát, zda lze charakteristiky ARS nalezené v západní Evropě identifikovat i v ČR. Ve své studii se ptám: existuje ARS v datech získaných na vzorku české populace? Pokud ano, jsou čeští "přitakávači" rovněž starší a méně vzdělaní, jako ti ze západní Evropy? Odpovědi hledám v datech z baterie zjišťující postoje k přistěhovalcům, použité v šetření ISSP v letech 2003 a 2013.

Chybějící hodnoty představují v datech z dotazníkových šetření všudypřítomný jev, s kterým je potřeba se při analýze nějakým způsobem vypořádat. Už několik desítek let je přitom známý fakt, že vynechávání případů s chybějícími hodnotami z analýzy není ani zdaleka ideální strategií. Tato metoda, známá české sociologické obci primárně pod jménem „listwise deletion“, však u nás stále představuje dominantě používanou strategii. I když se autoři analyzující kvantitativní data k používání této techniky ve svých publikacích explicitně nehlásí, tak měnící se počet pozorování v jednotlivých prezentovaných analýzách (konkrétně n na konci řádku nebo sloupce tabulky výsledků) je toho jasným důkazem. Na jejich obranu alespoň částečně slouží, že v současnosti se překvapivě ještě stále jedná o výchozí (defaultní) metodu práce s chybějícími hodnotami ve většině programů pro analýzu dat. V první části příspěvku postupně vysvětluji hlavní nedostatky listwise deletion. Konkrétně se aplikací této metody při realizované analýze zbytečně zbavujeme drahocenných dat, přičemž ve velké většině situací bude výsledek takovéto analýzy vychýlen. Zároveň kvůli analyzování menšího počtu případů (respondentů) má tato technika nevyhnutelně menší přesnost intervalových odhadů zkoumaných parametrů. Ve stěžejní druhé části příspěvku představím metodu tzv. mnohonásobných imputací, která v současnosti představuje nejlepší metodu pro řešení problému chybějících hodnot v datech. Při mnohonásobných imputacích je nejdříve každá chybějící hodnota současně nahrazena několika hodnotami. Vznikne tak několik kompletních verzí datového souboru, na kterých se paralelně počítá věcná analýza (tzn. analýza, kterou chceme realizovat bez ohledu na přítomnost chybějících hodnot v datech). V závěrečné fázi mnohonásobných imputací dochází k sloučení paralelně získaných výsledků do jednoho finálního výsledku (tzn. finálního odhadu parametru a jeho směrodatné chyby). Finální odhad má několik výhodných vlastností (ve většině situací se jedná o nevychýlený odhad s poměrně vysokou relativní eficiencí), které jednoznačně překonávají výsledky získané při použití listwise deletion. V mém příspěvku kromě „logicky dedukovatelných“ argumentů proti používání listwise deletion zároveň graficky demonstruji klíčové výhody mnohonásobných imputací. Prezentované výsledky jsou založeny na realizaci komplexní simulační studie.

Česká republika zůstává, navzdory odklonu od energeticky náročného průmyslu, závislá na fosilních palivech. Významný podíl "klima skeptiků" na úrovni politických elit i obecné veřejnosti pak dále ztěžuje tranzici směrem k nízkouhlíkové ekonomice. Prezentovaný výzkum předpokládá, že analýzu politik ochrany klimatu nelze omezit na formálně definované politické arény, ale je nutné reflektovat, mj., i diskursivní rovinu. V rovině diskursu/ů jsou utvářeny a prosazovány konkurenční interpretace tohoto tématu. Masmédia pak vytvářejí prostor, v němž se tyto "diskursivní zápasy" odehrávají. Výzkum se tak zaměřuje na mediální obrazy formované čtyřmi deníky: Hospodářskými novinami, Lidovými novinami, Mladou frontu a Právem, v období let 1997-2016. Výzkum je metodologicky ukotven prostřednictvím rámce analýzy sémantických sítí, který umožňuje zachytit hlavní témata diskursu/ů a popsat jejich strukturální vlastnosti, jako jsou soudržnost či polarizace diskursu. Pro tyto účely bude využita metoda tematického modelování a standardní explorační techniky (jako mnohorozměrné škálování nebo analýza strukturálních rolí). Cílem výzkumu je ukázat, jakými způsoby byl problém klimatických změn tematizován a jak se tyto tematizace vyvíjely v čase.

V roce 1978 napsal antropolog a nestor analýzy sociálních sítí Alvin W. Wolfe do prvního čísla časopisu Social Networks, který dodnes zůstává „výkladní skříní“ tohoto interdisciplinárního přístupu, článek s názvem „The Rise of Network Thinking in Anthropology“. Jakkoli lze (sociální) antropologii považovat za disciplínu, v rámci které analýza sociálních sítí „vznikla“, tak dnes, skoro po třiceti letech, by název obdobného textu mohl znít „The Rise and Fall of Network Thinking in Anthropology”. V našem příspěvku se zabýváme epistemologickými a metodologickými důvody, proč v (sociální) antropologii nenalezla analýza sociálních sítí širší uplatnění a dominují v ní jiné obory. Vycházíme přitom z vlastní zkušenosti s analýzou egocentrických sítí „Romů“ a lidí bez domova, stejně tak obsahové analýzy článků publikovaných v časopise Social Networks.

Příspěvek se věnuje popisu síťové komunikační struktury veřejné internetové diskuze během nástupu uprchlické krize. Data jsou získána z komentářů zpráv na zpravodajském serveru iDNES.cz. Vazby mezi jednotlivými diskutujícími představují pozitivní hodnocení komentářů. Diskuze je sledována v průběhu části roku 2015 se zaměřením na zahraniční politiku. Dané období bylo charakterizováno nástupem tématu uprchlické krize a ústupem debaty o konfliktu na Ukrajině. Příspěvek se bude věnovat stabilitě charakteristik sítě na individuální, skupinové a celkové úrovni. Základním empirickým zjištěním je, že navzdory velké fluktuaci diskutujících, struktury komunikace zůstávají v průběhu času stabilní.  Na závěr budou diskutovány rezervy zvolené metodologie a možnosti rozšíření.

V poslední době se v kriminologii a sociologii zločinu často skloňuje pojem síť coby metafora pro nový způsob, jakým je uspořádán organizovaný zločin. Ve svém příspěvku stavím v kontrastu k tomuto užití pojmu síť pojetí sítě jako přesně definovaného analytického konceptu v rámci analýzy sociálních sítí (SNA). Představuji teoretickou diskuzi o flexibilním řádu jako emergentím procesu samoorganizace sociálních struktur. Na tomto teoretickém pozadí představuji oblast tzv. skrytých sítí, tedy sítí, v nichž se aktéři snaží své aktivity skrývat před vnějšími pozorovateli. Sítě organizovaného zločinu od překupnictví, přes mafie až po teroristické skupiny či gangy jsou některými z příkladů skrytých sítí. Dále se zabývám třemi největšími výzvami, které provází aplikaci SNA na tuto problematiku – dostupnost vhodných metod a problém jejich konceptuální složitost, adaptace a operacionalizace kriminologických teorií v síťových intencích a v neposlední řadě dostupnost a reliabilita dat vhodných k analýze. V závěru stručně nastíním nejvýznamnější poznatky vygenerované výzkumem na poli skrytých sítí, kterými jsou např. význam důvěry a předcházejících vazeb pro formaci zločinných sítí, identifikace klíčových aktérů a koncept strategického umísťování, role a úkoly v rámci skrytých sítí a konečně také způsoby narušování těchto sítí.

Otevřený a inspirativní průvodce výzkumným rozpočtem bez příkras. Ukážeme Vám, jaké jsou reálné náklady na výzkum podle jednotlivých typů sběru dat v současném světě a jaké jsou naopak reálné hrozby výzkumů, které jsou podfinancované. Projdeme si jednotlivé etapy výzkumného projektu od přípravy, školení, přes kontakt s respondenty, kontrolu dat a přípravu datového souboru.
Vycházet budeme z naší dlouholeté zkušenosti s realizací akademických projektů, a to včetně mezinárodních projektů jako PIAAC a SHARE.
Cílem je otevřít debatu nad současnými rozpočty na výzkum v akademických i jiných výzkumných projektech, protože právě rozpočty jsou dominantním faktorem při rozhodování jak při schvalování projektu, tak následně ve výběrových řízeních.

Různé módy kvantitativních výběrových šetření (CAPI, PAPI, CATI, CAWI) mohou resultovat v mírně odlišné výsledky, a to jak díky systematické výběrové chybě (různá zastižitelnost částí populace různými metodami, vliv tazatele), díky efektu módu sběru (různý vliv pořadí, sociální desirability, apod.) či odlišných možnostech kontroly. Více viz Dillmann (2007, 2009, 2010). V tomto příspěvku na příkladu 6 voleb z ČR a SR posledních 6 let (ČR PSP 2010 2013, ČR Obecní zastupitelstva 2014, ČR Evropské volby 2014, SR Národní Rada 2016, ČR Krajské volby 2016) ukážeme, jak velkou odchylku od volebních výsledků produkují různé módy sběru a jejich kombinace. Budeme vycházet jak ze srovnání agregovaných dat a jejich přesnosti vzhledem k době sběru, tak z rozkladu robustních reprezentativních šetření realizovaných smíšenou metodikou sběru na jednotlivé metody. Na základě analýzy dat argumentuje ve prospěch využívání kombinovaných technik sběru. Na reálných datech také ukážeme, nakolik lze odlišnost volebních výzkumů redukovat kontrolou CAPI nahrávek, prací s deklarovanou volební účastí a vyšším počtem zvažovaných stran či dosažením reprezentativity z hlediska sekundárních ukazatelů jako pracovní status či minulé volební chování.

Využívání kombinací výzkumných metod i datových zdrojů není ve výzkumném světě žádnou novinkou. Nejčastěji jsme se s nimi již v minulosti setkávali zejména v rámci kombinace kvalitativních a kvantitativních výzkumných metod či kombinace různých metod sběru dat (např. F2F a CATI).  V minulosti se však ke kombinaci výzkumných metod či datových zdrojů přistupovalo velice obezřetně. Informační technologie a s tím spojené rozšíření využívání online výzkumných metod a dostupnost různých datových zdrojů však tento přístup postupně mění a vedou k významnému růstu využívání jak kombinace výzkumných metod, tak i datových zdrojů. S trochou nadsázky se dá se říci, že bez kombinace různých datových zdrojů a výzkumných metod se dnes již žádný výzkumník neobejde. Důležitým aspektem pro využívání kombinace výzkumných metod je nejen rostoucí neochota respondentů k účasti ve výzkumu (zejména v případě adresního sběru dat), ale i možnost kombinace kontrolních mechanismů a často také komplexnější a detailnější pohled na zkoumanou realitu. Pro využívání různých datových zdrojů hovoří také rozšiřování možností sběru a neustále rostoucí „datifikace“ společnosti, kdy data o spotřebitelích přicházejí z mnoha dalších zdrojů – technologických společností, vnitřních firemních systémů, sociálních sítí atd. Data z marketingového výzkumu se tak stávají pouze jedním z využívaných zdrojů dat. Ve svém příspěvku bych se ráda zaměřila nejen na konkrétní pozitivní zkušenosti s využíváním různých výzkumných metod a zdrojů dat, ale také na úskalí, které tyto možnosti představují.

V posledních letech se zásadně změnil přístup a ochota respondentů. Výzkumník se musí s touto novou situací nějak "popasovat". Jde o to najít cesty, které by – při zachování vysoké kvality dat – pomohly tazateli projít terénem se ctí. Představa, že v dnešní době je možné udělat náhodné adresní šetření s výběrem osoby se švédským klíčem v domácnost se 100% kontrolou tazatelů a s 60 a více procentní návratností přetrvává snad jen ve vybraných:-) akademických kruzích.
Ve svém příspěvku bych rád na příkladech z praxe ukázal, jak situaci řešit a že budoucností sociologicko-marketingového face to face výzkumu mohou být různé kombinace metodologií sběru dat.

Vystoupení se bude zabývat dvěma příklady řešení nereprezentativity dat. První příklad je z počátků empirického výzkumu, z doby před 85 lety, kdy sociologický výzkum vznikal. Bude v něm popsáno "komparativní řešení". Jedná se o "RAVAG – studii" Paula Lazarsfelda z vídeňského období. Jeho rozsáhlý výzkum byl založen na odpovědích posluchačů rozhlasu získaných jen od těch posluchačů, kteří dobrovolně odpověděli na dotazník, který jim byl nabídnut v trafikách po celém Rakousku. Obtížnost řešení spočívala v tom, že nebyli stejně zastoupeni obyvatelé Vídně a ostatních částí země, velkých a malých sídel, muži a ženy. Druhá obtíž spočívala v neexistenci výpočetní techniky. Lazarsfeld zvolil prezentaci rozdílů mezi skupinami posluchačů v jejich posluchačských preferencích. Jeho poznatky byly prakticky jen komparativní a jsou dodnes zajímavé. Druhým příkladem je on-line komunikační výzkum reakcí lidí a jejich komunikačního chování 11. září 2001. Odpovídali po internetu jen ti lidé, kteří se dostali k dotazníku na webové stránce a měli chuť zúčastnit se výzkumu, tedy "voluntiers". Hlavní metodologická otázka zněla: Jak využít "nereprezentativní" data? O čem sociolog může vypovídat, (pokud může vůbec o něčem vypovídat), když nemá data, která by reprezentovala prostřednictvím výběru nějaký smysluplně představitelný základní soubor respondentů? Řešením, které použil autor referátu, bylo volné uplatnění principu elaborace, specificky modelu "opakování" (replication). Poznatkem byla jen taková odhalená pravidelnost v datech, která se opakovala v několika různých souborech u respondentů z velice rozdílných kulturních, jazykových a teritoriálních prostředí. Závěrem příspěvku bude položena provokativní otázka: Co budou sociologičtí výzkumníci dělat až klesne ochota respondentů odpovídat na naše dotazy pod 50%? Jak potom zajistíme reprezentativitu? Anebo, co nabídneme namísto reprezentativity? Jak budou potom vypadat naše sociologické výsledky?

Studií věnovaných politické reprezentaci žen na krajské úrovni doposud mnoho nevzniklo, proto se tento příspěvek pokusí zaměřit na otázku faktorů ovlivňujících úspěšnost kandidátek do krajských zastupitelstev v České republice a na Slovensku. Klíčovým nástrojem odlišujícím studii by měla být kvalitativní komparativní analýza (QCA), technika vhodná pro střední n. Předmětem studia jsou zastupitelstva krajů v České a Slovenské republice a volby do těchto orgánů od roku 2000 resp. 2001. Studie ukazuje, že vícenásobné kombinace podmínek mohou poskytnout mnohem věrohodnější vysvětlení úspěchu či neúspěchu žen v krajských volbách než tradiční analýza jednotlivých faktorů.

Starostové a starostky českých obcí čelili v uplynulém čtvrtstoletí řadě změn a výzev, ať už šlo např. o přenesení působností státní správy, či nové možnosti čerpání finančních zdrojů pro obce. Z tohoto pohledu je zásadní pro odpovídající výkon starostenské funkce schopnost uvedeným výzvám a změnám čelit v rámci měnícího se institucionálního rámce. A právě tato schopnost spolu s tím, jak starostové vnímají a interpretují obsah své role, a jak získávají a dále využívají svůj politický kapitál je zásadní pro definování jejich stylu vedení (leadershipu). V článku budou využita a analyzována data z reprezentativního dotazníkového šetření mezi českými starosty, která pomohou odhalit jejich přístupy k výkonu starostenské role a vedení obce, jakož i využití jejich politického kapitálu. Významná bude pro uvedené analýzy možnost srovnat názory a vnímání starostů nejen dle odlišných stylů vedení a sociodemografických charakteristik, ale rovněž dle geografických rozdílů, zejména velikosti obce, kraje, ale třeba také skutečnosti, zda se obec nachází v metropolitním regionu, či na „venkově“. Informace o starostech měst nad 10 tisíc obyvatel byly sebrány v rámci mezinárodního projektu European Mayor II., díky tomu bude možné v této velikostní kategorii srovnat odpovědi českých starostů s odpovědmi starostů z dalších evropských zemí.

Většina prací analyzujících deskriptivní reprezentaci žen se zaměřuje na národní úroveň politiky a do velké míry opomíjí (sub)národní úrovně vládnutí. Cílem následujícího příspěvku tak je analýza politických determinantů (faktorů) zastoupení žen na pozici starostek v Česku a na Slovensku v letech 2006 až 2014. Práce se zaměří na analýzu faktorů vysvětlujících zastoupení žen na pozici starostek v obcích s rozšířenou působností v Česku a okresních městech na Slovensku za použití agregovaných dat. Omezení souboru sledovaných obcí je vedeno zejména s ohledem na značně fragmentovanou sídlení strukturu Česka i Slovenska, která by v případě práce se všemi obcemi neumožňovala snahu zapojit do analýzy místně specifické proměnné, jejichž sběr by byl časově velmi náročný a současně faktem, že analýza větších měst je v souladu se současným výzkumem urbánní politiky, který upřednostňuje zejména analýzu větších obcí, v nichž se lze setkat s větší politickou soutěživostí a větší socio-ekonomickou heterogenitou, které mohou vést k větší variabilitě cest, jež umožňují ženám získat zastoupení na lokální úrovni. Z teoretického hlediska budou analyzovány tři základní okruhy proměnných, které mohou vysvětlovat úspěšnost žen ve volbách: a) socio-ekonomické a demografické faktory (např. velikost obce, vzdělanostní struktura, věková struktura, nezaměstnanost, atd.); b) kulturní (např. náboženská struktura, etnická struktura, atd.); c) politicko-institucionální, zahrnující i vliv místního politického kontextu sledovaných měst (např. způsob volby starostů/ek, participace voličů, soutěživost, podíl žen v zastupitelstvu obce, převažující politická ideologie, atd.). Jako datové zdroje budou využita vlastní databáze autorů získaná z veřejných zdrojů (statistické úřady, údaje ze sčítání, atd.). S ohledem na fakt, že závislou proměnnou výzkumu bude dichotomická proměnná ukazující, zda měla daná obec ve sledovaném období ženskou starostku, bude jako metoda analýzy použita logistická regrese. Budou prezentovány jak samostatné regresní modely pro jednotlivé země, tak společný model umožňující zhodnotit, zda reprezentaci žen mimo socio-ekonomických, demografických a kulturních faktorů ovlivňuje výraznějším způsobem i odlišné institucionální nastavení lokální politiky. To lze přitom ve sledovaných zemích nejlépe odlišit odlišným způsobem volby starostů/tek, protože zatímco volba starostů/tek v Česku je založena na nepřímé volbě zastupitelstva, na Slovensku jsou starostové/tky voleni přímo občany.

The method process tracing is being developed predominantly in political science with the goal to analyse causality in case studies. If causal link is assumed between two events, the researcher tries to suggest a generative causal mechanism connecting the cause and its effect, and then substantiate it by means of formalized work with empirical evidence. The goal of this contribution is to dis-embed process tracing from the context of case studies and employ it for an analysis of a long-term development of a whole societal sector, namely activism in Czechia since 1989 till today. I propose the argument that by feeding the existing research into the process tracing logics, we can better map the current state of knowledge and critically assess the gaps within it. The reason for this is that when using process tracing we do not use the results of existing studies only, but we turn our attention much more to the empirical evidence the studies use. My contribution is not only an effort to conduct an innovative critical review of the existing research on activism in Czechia. I also try to fill in the gaps in our existing knowledge with my own primary empirical material and analysis, mainly based on interviews with representatives of advocacy organizations in the field of open data, bicycle transport and environamental protection.

The recent European refugee crisis has dramatically entered politics and public agenda in Central and Eastern Europe (CEE). Even if there has been only a small number of refugees applying for asylum in CEE countries so far, the issue of migration appeared to lead to political polarisation and produced a new cycle of mobilizations and protests organized both by pro-refugee and anti-refugee organizations and initiatives. It has been widely recognized that political mobilization depends largely on the political environment that may either stimulate or suppress collective action. In our paper we aim to apply a comparative framework in order to assess the role of political institutions, political culture and political elites in the collective action related to refugee crisis. More specifically, we aim to utilize the similarity of institutional settings (or, political opportunities) and the attitudes of political elites (or, political space and discursive opportunities) towards the issue and elaborate on the differences in the political culture (or, cleavages) and their effect on the different patterns of mobilization on the migration. Using a digital news database and covering two most important country-wide newspapers in each country, we follow a protest event analysis approach and aim at collection, selection, coding and analysis of public protest events related to refugee crisis in the Czech Republic and Slovakia in 2015.

After 1989, the scholarship on civil society and non-governmental organisations (NGOs) in Central and Eastern Europe largely assumes that the communist past was a detriment to the growth of civil society and the West has been the most important influence. These assumptions have led few to question how post-1989 NGOs with a communist past adapted to the new reality in the CEE region. Major theories of organisational survival, neo-institutionalism and ecological theory, have yet to address the problem of organisational change in environments of extremely low levels of democracy and radical social change. Ecological theory strives to explain how the environment “selects” the strongest organisations and “kills” the rest, and why organisational adaptation can be hazardous (Hannan and Freeman 1984). Neo-institutionalism asks why organisational change can be a successful response to institutional pressures (e.g., norms and values) and a good survival strategy (DiMaggio and Powell 1983). In this study, I combine organisation and regime change theories to test their explanatory potential for post-1989 NGO adaptation, using the example of Czech youth organizations. I draw on historical and archival documents, and semi-structured in-depth interviews with the members of Pioneer (Pionýr). I show how Pioneer adapted to new norms and values of the Czech society and how it has interpreted its communist past in conditions of radical social change. Anti-communist policies, such as lustration, triggered changes inside the organisation. The preliminary results show that while neo-institutionalism justifies major transformations in Pioneer, it fails to explain some counter-productive changes (lack of universal scope) within organisation. Ecological theory also fails to account for unfavourable continuities (e.g., name and scout-like uniform) of organisational attributes.

Zatímco na lokální úrovni žije z politiky několik tisíc osob, převážně starostů, a v obou komorách parlamentu zasedá bezmála tři sta poslanců a senátorů, uvolněných krajských politiků není víc než 160. Pro víceúrovňové kariéry politiků z povolání představují kraje úzké hrdlo, ale také příležitost. Jde především ale nikoliv výhradně o členy krajské exekutivy. Zatímco počet členů krajské rady jednoznačně určuje zákon s ohledem na velikost kraje, o počtu uvolněných pozic a jejich funkcích rozhoduje zastupitelstvo kraje. Povolební vyjednávání i změny v počtu uvolněných pozic během volebního období jsou proto suverénním aktem krajských politics, jež spoluutváří podobu krajských polity a mohou ovlivňovat specifické krajské politiky (policies). Struktury příležitostí pro dráhu krajského profesionála se mění v čase a také se významně liší mezi kraji. V článku budou testovány různé faktory (individuální, stranické, strukturální), které mohou spoluurčovat počet uvolněných krajských politiků a to s ohledem na vývoj od ustavení krajů až po rozložení vzešlé z krajských voleb 2016.

Příspěvek se soustředí na představení některých výsledků grantového projektu "Stabilita a změny prostorových vzorců volebních preferencí na území České republiky od zavedení všeobecného hlasovacího práva – příčiny a důsledky". Primárním cílem příspěvku je odpovědět na to, jaké jsou prostorové vzorce volebního chování po roce 1990 a jaký byl jejich vývoj v čase. Detailní poznání geografie volebního chování umožní se následně soustředit na druhou klíčovou otázku: Proč jsou politické preference obyvatel žijících v různých obcích Česka odlišné?
Pokud neměříme politické preference voličů volební úspěšností jednotlivých politických stran a hnutí, ale spíše mírou, jakou byly ve volbách podpořeny celé ideologicky definované stranické rodiny, zjišťujeme, že navzdory významným a hlubokým sociálním, ekonomickým a politickým změnám, kterými naše země po roce 1989 procházela, byla struktura politických preferencí voličů v zásadě dosti stabilní. Měříme-li identifikaci lidí s různými politickými ideologiemi typu „komunistická“, „sociálnědemokratická“, „liberální“, „konzervativní“, „křesťanskodemokratická“ atd., pozorujeme rovněž určitou změnu v čase: s postupem času se zvětšuje podíl lidí, kteří se neidentifikují s žádnou z politických ideologií.
Výsledky analýz ukazují, že rozdíly mezi obcemi jsou v tomto ohledu velmi podstatné. Existují tři hlavní prostorově definované dimenze rozdílů ve volebním chování. První představuje spíše makrogeograficky definovaný rozdíl mezi západní a východní částí republiky. Druhý představuje spíše mezoregionálně definovaný rozdíl mezi metropolitními oblastmi a periferiemi. Konečně třetí představuje rozdíly mezi rychle rostoucími suburbánními oblastmi a ostatními obcemi.
Zvláštní pozornost je věnována identifikaci faktorů, které přispívají k dlouhodobé stabilitě, či naopak změnám prostorových vzorců politické podpory stranám, stranickým rodinám a obecně politickým ideologiím.

Gender představuje důležitou kategorii studií vědy, která je v tomto smyslu představována a přijímána v českém prostředí primárně díky mnohaleté práci oddělení NKC – Gender a věda (dříve NKC – ženy a věda) Sociologického stavu AV ČR. V rámci výzkumných činností a aktivit směřujících k prosazení větší rovnosti v české vědě s důrazem na přírodovědné a technické obory se coby členka daného oddělení účastním projektu Trigger (http://triggerproject.eu/), jehož cílem je přispět k větší genderové rovnosti v rámci zúčastněných institucí z partnerských zemí (za ČR se jedná o VŠCHT). Doposud na VŠCHT proběhlo dvacet polostrukturovaných rozhovorů se ženami a osm s muži, jež se zaměřují na nejrůznější aspekty vědeckého i osobního života (Víznerová, Nyklová 2016). V příspěvku se zaměřím na analýzu těchto rozhovorů s cílem zjistit, zda a nakolik je věda ve výpovědích vědců a vědkyň pojímána jako mužský či maskulinizovaný projekt. Otázky, na které se ve svém příspěvku zaměřím, jsou: Vnímají vědci a vědkyně vědu – a specificky chemii – jako genderovanou? Pokud ano, jak se to v jejich výpovědích projevuje? Jak definují vědu? Existuje vztah mezi jejich názory na role žen a mužů ve společnosti (a vědě) a tím, zda sami sebe vnímají jako vědce a vědkyně? Analýza přitom naznačuje, že vědu jako maskulinizovaný projekt vnímají vědci i vědkyně, přičemž tento „fakt“ ovlivňuje jejich vědecké dráhy různými způsoby v závislosti na tom, jakou maskulinitu/femininitu performují.

Dynamika genderově výrazně nevyvážených pracovních kolektivů je vždy specifická – ať už se jedná o ženy v maskulinizovaných zaměstnáních nebo o muže v zaměstnáních feminizovaných. Rozhodně však není stejná. Teorie tokenismu, se kterou již v roce 1977 přišla Rosabeth Moss Kanter, upozorňuje na výjimečné postavení tokenů (tedy těch, kteří jsou minoritou v majoritě), které jim přináší několik výhod i nevýhod v daném pracovním prostředí. Zatímco však ženy čelí v typicky mužských odvětvích spíše podceňování a nepřátelství a svou pozici si musí vybojovat, muži v ženských odvětvích jsou přijímáni s nadšením a očekáváním změny. Například v prostředí feminizovaného primárního školství, ze kterého tento příspěvek vychází, panuje představa, že muži přinášejí do ženského pracovního kolektivu něco jedinečného a výjimečného, tedy že jejich maskulinita může vyléčit všechny neduhy tohoto feminizovaného prostředí. Toto uvažování je rámováno nativními kategoriemi jako „mužský styl“ či „mužský vzor“, které se opírají o velmi tradiční rozlišování mezi proti sobě stojící maskulinitou a femininitou. Příspěvek vychází z kvalitativního výzkumu prováděného v mateřských a základních školách.

Cílem příspěvku je prozkoumat a diskutovat, jak muži konstruují svou mužskou identitu. Resp. jak by ji mohli, resp. jak by ji měli konstruovat, aby nebyla v rozporu s demokratizačním požadavkem po rovném postavení mužů a žen ve společnosti.  Příspěvek mapuje vztahy mužů k problému rovného postavení žen a mužů ve společnosti a vychází z předpokladu, že téma moci je pro porozumění konstrukci maskulinit zásadní. Zmapujeme různé proudy mužského hnutí ze světa a jejich ekvivalenty z ČR. Budeme kriticky reflektovat jejich: 1) cíle, témata a teoretická východiska, 2) vzájemné vztahy, 3) vztahy k různým směrům feminismu. Budeme diskutovat, do jaké míry jde především o reakce na feminismus a do jaké o snahu reprezentovat specifické mužské zkušenosti či témata. Důraz bude také kladen na reflexi českého kontextu, tj. hlavně na otázku, nakolik, jak a proč nás ovlivňují představy o mužství z období státního socialismu. Obecněji příspěvek představení rámec nově se ustavujícího oboru kritických mužských studií včetně teoretického ukotvení (sociální konstruktivismus).

Průzkum je kombinací kvalitativního a kvantitativního přístupu a jsou v něm porovnávány dvě po sobě jdoucí generace v České republice. Generace milleniálů ve věku 15-35 let a generace X ve věku 36-55 let. Průzkum se zabývá životními postoji a názory a postoji k celospolečenským otázkám. Věnuje se také způsobům trávení volného času, způsobům komunikace a vztahu k hudbě. Zabývá se sledováním médií, využíváním sociálních sítí a zkoumá používání jednotlivých zařízení při přístupu k obsahu na internetu. Průzkum zahrnuje také fenomén Youtube a youtuberů, zkoumá nákupní chování a obsahuje  kapitolu o studiu a zaměstnání. Studie se věnuje také nakupování a reklamě. Výsledky průzkumu jsou využitelné pro širokou škálu komerčních i nekomerčních aktivit a dávají praktický návod k tomu, jak pracovat a komunikovat s milleniály.

Co je důležité pro dnešní mladé lidi?
Čeho chtějí dosáhnout?
Z čeho mají obavy?
Jaké uznávají hodnoty?
Co je v dnešním fragmentovaném světě spojuje?
Jak se vyrovnávají s dnešním „digitalizovaným“ světem?
Jak k nim a jak s nimi hledat cestu?

Obsah: výsledky výzkumu Ipsosu na věkové skupině 18-30 let – jak žijí, co konzumují, jaké mají postoje atd. Jak se odlišují od ostatních skupin populace.

V příspěvku se zaměřujeme na diskusi sociálních definic stárnutí a starého člověka jako člověka s vráskami. Aktivní, úspěšné a dobré stárnutí se staly důležitými tématy v diskusi o tom, jak disciplinovat stárnoucí tělo a aplikovat hegemonii středního věku do pozdní životních fází. Důležitou součástí těchto praktik je hnutí anti-ageingu, prezentované jako odvětví medicíny nebo kosmetického průmyslu, případně jako průnik obojího. Velká pozornost je přitom věnována stárnoucí kůži, vráskám a zachování mladistvého vzhledu, často ztotožňovaného s vlastním „Self“. Zaměření se na stárnoucí kůži a to, jak je vnímána, prezentována, zobrazována a problematizována ve veřejném (mediálním) prostoru, nám umožňuje nahlédnout problematiku anti-ageingu jako specifického přístupu ke generaci 55+ jako konzumentovi kosmetických přípravků s přesahem pro normativní definice mladistvosti, aktivity a správného životního stylu. Reklamy a narativy profesních skupiny, které zkrášlující a omlazující krémy a séra cílená na zamezení nebo potlačení viditelných znaků a projevů stárnoucí kůže prezentují, prodávají a aplikují, jsou prosycena silnou dikcí osvobození od problému stárnutí. To je v souladu s teoriemi hovořícími o „válce“ proti stárnutí. Česká mediální produkce se v tomto smyslu přibližuje výsledkům zahraničních studií mediálních obrazů žen a stárnoucí kůže, zjevně v důsledku globalizace anti-ageing trhu.
Diskuse analytických dat získaných studiem reklamních sdělení výrobců krémů proti vráskám a rozhovory s kosmetičkami je rámována v širším kontextu hledání místa stárnutí v životním cyklu. Pozornost je zároveň věnována formám distribuce expertní informační převahy a formám jejího přijetí u osob vyššího středního věku, zejména žen.
Příspěvek je součástí projektu specifického výzkumu FSS MU „Anti-ageing 2016“.

Příspěvek představí konkrétní momenty z organizační praxe, kdy aplikovaná sociologie přináší obohacení manažerské práce a manažerského rozhodování. Na příkladech využití sociologických metod při poradenských projektech v organizacích výrobního i nevýrobního charakteru budeme demonstrovat přínosy sociologie pro rozhodování o složení manažerských a zaměstnaneckých skupin, pro aktivity vedoucí ke zlepšování komunikačních toků, sociálního klimatu a připravenosti organizace na změny. Příspěvek se bude rovněž zabývat možnými úskalími, na která využití sociologických metod v organizaci naráží.

Zdravotní gramotnost je výrazným činitelem, který se podílí na kvalitě zdraví. Je zřejmé, že se liší potřeby zdravotní gramotnosti v jednotlivých sociálních skupinách, odvíjí se od vzdělanosti cílových skupin, sociální pozice, životního stylu a životních podmínek. V nabídce a realizaci zdravotní gramotnosti by neměl být nikdo znevýhodněn. To znamená, že zdravotní gramotnost nemůže být unifikovaná, ale musí být diferencovaná podle potřeb cílových skupin. Mezi ohrožené skupiny obyvatel ČR, které bojují s omezenou zdravotní gramotností, patří zejména starší lidé, etnické menšiny, přistěhovalci (imigranti), lidé s nižší úrovní vzdělání a děti. Zdravotní gramotnost je ovlivněna kulturními odlišnostmi, komunikačními styly, ale i styly učení. Tyto faktory mají velice úzký vztah ke komunikaci, pochopení a reagování na informace o zdraví a zdravotním stavu. American Medical Association uvádí, že špatná zdravotní gramotnost je silnější prediktor zdraví člověka než věk, příjem, postavení v zaměstnání, úroveň vzdělání a rasa.
První systematická studie zaměřena na problematiku zdravotní gramotnosti v Evropě, jejíž výsledky byly zveřejněny v roce 2014, byla realizována v osmi zemích Evropské unie (Rakouska, Bulharska, Německa, Řecka, Španělska, Irska, Nizozemska a Polska). Tato studie se opírala o operacionalizaci sofistikovaného modelu zdravotní gramotnosti, zveřejněného v publikaci WHO „Health Literacy. The Solid Facts“z roku 2013.
Cílem našeho výzkumu je popsat úroveň zdravotní gramotnosti ve vybraných skupinách obyvatelstva Jihočeského kraje. Šetření je realizováno za využití kvalitativně-kvantitativních technik. Kvalitativní fáze je realizována za pomoci využití hloubkových rozhovorů s vybraným počtem respondentů jednotlivých skupin v Jihočeském kraji. Počet oslovených respondentů je dán teoretickou saturací získaných dat.
Kvantitativní šetření je zaměřeno na zjištění a popis stavu zdravotním gramotnosti ve vybraných sociálních skupinách. Ke sběru dat je využito techniky standardizovaných dotazníků (řízených rozhovorů). Validita otázek řízených rozhovorů je ověřena pilotáží. Výzkumné šetření je realizováno formou kvantitativního šetření na základě sociologického výzkumu, a to u 1 800 respondentů, technikou řízených rozhovorů. Výzkum je realizován na výběrovém vzorku 300 dětí, 300 občanů v produktivním věku, 300 seniorů, 300 občanů pod hranicí chudoby, 300 Romů a 300 zdravotníků pracujících (sestry a lékaři) v primární zdravotní péči.
Výstupem tohoto projektu je zhodnocení prediktorů zdravotní gramotnosti ve vybraných skupinách obyvatelstva.
Tento výzkum je podpořen účelově vázanými prostředky Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pro rozvoj vědy a výzkumu, číslo: ZGO2016_001 .

Česká republika je pro vyspělou medicínskou infrastrukturu, benevolentní pravidla pro provádění asistované reprodukce a její relativně nízkou cenu jednou z nejvýznamnějších evropských destinací tzv. reprodukční turistiky vedle Španělska, Belgie a Kypru. Neplodné páry z Německa, Itálie, Izraele či Spojených států jezdí do České republiky na organizované několikatýdenní
pobyty, během nichž absolvují procedury, které v jejich zemích nejsou povoleny, nebo jsou tam podstatně finančně nákladnější (Whittaker,
Speier 2010). Pro zahraniční páry je kromě možnosti zkombinovat léčebný pobyt s výlety na turisticky atraktivní místa ve střední Evropě přitažlivá především dobrá dostupnost anonymních dárkyň vajíček světlé pleti. Jedná se často o studentky, které jsou k dárcovství motivovány finanční kompenzací ve výši několika set dolarů.  Rozmach turistiky spojené s léčbou neplodnosti, který je evidován v Národním registru asistované reprodukce  vyvolává pochybnosti o smyslu regulací asistované reprodukce
na úrovni jednotlivých států, ale také diskuzi o komodifikaci reprodukce
a její stratifikaci, neboť možnosti cestovat za léčbou a využívat zdravotnický
systém a pohlavní buňky dárců z méně bohatých zemí mají jen
určité příjmové vrstvy společnosti. Obecněji se v souvislosti s Českou republikou hovoří také o tzv. „zdravotní turistice“, neboť zahraniční
pacienti vyhledávají české zdravotnictví také kvůli zubním zákrokům, estetické plastické chirurgii i lázeňské
léčbě, či, zůstaneme-li v oblasti reprodukce, kvůli umělému přerušené těhotenství.  Cílem příspěvku je popsat fenomén reprodukční turistiky, zaměřené na léčbu neplodnosti na základě dosavadních teoretických i empirických zdrojů a popsat jej skrze koncepty, jako je biologické občanství nebo morální ekonomie medicíny. Příspěvek také ukáže, že tento fenomén umožňuje nově pohlédnout na české zdravotnictví, a to neobvyklou optikou zahraničních pacientů.

Evropské pracovní trhy ovlivňují v posledních letech tři zásadní trendy – přesun nekvalifikované práce nejprve do nových členských států Evropské unie a poté mimo Evropu, masivní expanze vysokoškolského vzdělání ve většině evropských zemí, a finanční krize. Nyní se k nim přidává zavádění Průmyslu 4.0, na které lze pohlížet mimo jiné i jako na pokus o návrat sektoru výroby zpět do Evropy. Vlivem automatizace a robotizace výrobních procesů ovšem dochází k výraznému snížení množství pracovních pozic vhodných pro nekvalifikované zaměstnance. Exkluze méně kvalifikovaných je součástí velkého modernizačního procesu započatého již v 19. století průmyslovou revolucí. Zaváděním technologií dochází k postupnému zvyšování nároků na kvalifikaci pracovní síly. Podle teorie technologické změny upřednostňují zaměstnavatelé zaměstnance s vyšším vzděláním, kteří jsou schopni obsluhovat pokročilé stroje a výpočetní techniku. Lidé bez vzdělání nebo s nízkým stupněm vzdělání jsou kvůli zavádění nových technologií z pracovního trhu postupně exkludováni. Daniel Oesch ale v knize Ocupatioal Change in Europe formuluje alternativní polarizační hypotézu, podle které se nekvalifikovaní pracovníci ze sektoru výroby přesouvají do rychle rostoucího sektoru služeb. Exkludováni jsou lidé vykonávající rutinní práci, která je snadno nahraditelná stroji. Před změnami pracovního trhu ale nejsou ochráněni ani vysoce kvalifikovaní zaměstnanci s vysokoškolským vzděláním. Dochází totiž k prekarizaci jejich zaměstnání; proměně směrem k vyšší flexibilitě, ale nižší jistotě.
Hlavní výzkumná otázka „Mizí z Evropy pořádná práce?“ se rozpadá na řadu dílčích výzkumných otázek, které lze rozdělit do tří tematických okruhů: Jak se proměňuje struktura pracovních trhů v evropských zemích? (Dochází skutečně k přesunu výrobního sektoru do nových členských zemí EU a následně mimo Evropu? Dochází v evropských zemích k posílení sektoru služeb na úkor sektorů výroby a zemědělství?) Co se stává s nekvalifikovanými zaměstnanci? (Zůstávají vyloučeni mimo trh práce, nebo nacházejí zaměstnání v sektoru služeb?) Dochází k prekarizaci práce? (Pracují lidé častěji formou agenturního zaměstnání? Mají častěji smlouvu na dobu určitou? Jsou nuceni pracovat mimo obvyklou pracovní dobu, např. v noci či o víkendu?)
K zodpovězení výzkumných otázek provádím sekundární analýzu dat z celoevropského šetření European Union Labour Force Survey, ve kterém jsou proměnné popisující prekarizaci práce k dispozici od roku 2002. Deskriptivní analýzy a odhady regresních modelů ukazují, že skutečně dochází k vyprazdňování dělnických profesí, rozvoji sektoru služeb i prekarizaci práce. Prekarizaci silně ovlivňuje stupeň vzdělání (čím vyšší vzdělání, tím je zaměstnání více prekarizováno) i pohlaví (ženy zastávají prekarizované zaměstnání častěji než muži). Docházím tak k závěru, že dobrá práce tak překvapivě z Evropy mizí nejen pro zaměstnance s nízkou kvalifikací, ale také pro absolventy vysokých škol.

Stopy po přespávání bezdomovců jsou dnes běžnou součástí městské zkušenosti. Místa přespávání vykazují různé stupně propracovanosti, najdeme celou škálu od rozložených kartonů až po malé chaty. Příspěvek propojuje zájem o každodennost bezdomovců a praktiky spojované s bydlením či s domovem se zájmem o to, jak jsou kvazi-domovy bezdomovců prezentovány v dokumentárních filmech.
Jádrem příspěvku je analýza dokumentárních filmů o bezdomovectví v Česku (př. Láska v hrobě (David Vondráček, 2012); Místa mezi místy (Marek Matvija, EPOS 257, 2015) a Můj stan, můj hrad (Ivo Macharáček, 2004)) na dvou diskurzivních rovinách. V první rovině se zaměřujeme na kritické zhodnocení filmového sdělení o bydlení bezdomovců, druhá rovina se pak týká pouze zobrazené materiální reality kvazi-domovů oproštěné od komentářů. V analýze diskurzu filmového sdělení se soustředíme na filmové prostředky, výstavbu příběhu atp., zatímco v druhém diskurzu nás zajímají materiální asambláže, které tvoří zobrazované kvazi-domovy.
Dokumentární tvorba sice ilustruje společenský zájem o téma bydlení bezdomovců, ale také názor utváří. Na základě diskuse výsledků analýzy obou diskurzivních rovin v rámci společenskovědního bádání o domově a o každodennosti bezdomovců, bude možné ukázat, kde jsou styčné body a antiteze mezi filmovým obrazem a zájmem současné společenské vědy.

Domov ve stáří se na základě kvalitativních studií ukazuje být prostorem/místem speciálního významu (Sýkorová 2008, Sýkorová et al. 2014). Seniory je vnímán skrze hodnoty individuálního bezpečí, soukromí, nezávislosti i sociální integrace, představuje opěrný bod vyjednávané osobní identity. Silné sociální a citové vazby k domovu a věcem „z domova“ vyostřují rizika spojená s přemístěním ve stáří, zvláště jde-li o relokaci nedobrovolnou a především tehdy, je-li vynucena nedostatkem financí a ústí v bez-domovectví (Sýkorová 2016 ).
Osnovu navrhovaného příspěvku tvoří otázky: Co ve stáří znamená nemít konvenční domov, jaké významy senioři připisují ztracenému domovu/věcem; jakých významů pro ně nabývají místa, na která jsou odkázáni – azylový dům, noclehárna, atd., resp. jaký prostor a věci tvoří součást jejich strategií zvládání stáří a bezdomovectví či jaké strategie se k těmto prostorům/věcem vztahují; jakými způsoby vyjednávají identitu v tomto prostorovém kontextu? Odpovědi se opírají o data z hloubkových rozhovorů se seniory využívajícími služby pro osoby bez přístřeší, která byla získána v rámci kvalitativní empirické studie v letech 2014–2016. Analýza dat přináší obraz ztráty domova jako totálního vyvlastnění prostoru/věcí a zkušenosti stáří v prostorech cizích, nejistých, nebezpečných, stigmatizovaných a stigmatizujících, které se „stávají ´domovem´“ jen výjimečně, za zcela specifických okolností.

—————————————————————————————————————————————————————————————————
Sýkorová, D. 2008. Prostor a věci v kontextu stáří. Sociologicky časopis 44, 2: 401–421
Sýkorová, D., Nytra, G., Tichá, I. 2014. Bydlení v kontextu chudoby a stáří. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě.
Sýkorová, D. 2016. Sociální role chudého stáří. Sociologický časopis 52, 1: 27–5.

Příspěvek vychází ze studie zpracované pro město Brno, s cílem popsat různorodost důvodů, kvůli kterým si lidé (ne)přehlašují trvalé bydliště právě do města Brna. Výzkum byl rozdělen do dvou částí, přičemž v první z nich se uskutečnilo 20 rozhovorů s obyvateli dlouhodobě žijícími v Brně bez trvalého bydliště, zatímco v druhé z nich pak 20 rozhovorů s obyvateli, kteří si změnili trvalé bydliště do Brna v průběhu posledních 12 měsíců. Důraz byl pak položen na mladé (25 – 40 let) a vzdělané (s dokončeným vysokoškolským vzděláním) obyvatele Brna, kteří vykazují nižší míru zakořeněnosti v místě, vyšší potenciál k migraci a častější zkušenost s tzv. translokalismem, tedy žití ve vícero lokalitách, na vícero místech a ve vícero obcích současně. Jednalo se o semistrukturované rozhovory, které se vedle otázek, týkajících residenční historie komunikačních partnerů a partnerek a zkušeností se změnou trvalého bydliště, zaměřovaly i na témata spojená se zabydlením v novém městě, zdomácněním nového města, stěhováním pocitu domova. Jinými slovy se začala objevovat otázka, která se nezaměřovala na domov v měřítku bytu či domu, ale v měřítku celého města. Tato otázka se ptala na velmi různorodé praktiky, kterými jedno město přestává být vnímáno a dokonce i nazýváno domovem a jiné se domovem naopak stává. Koexistence většího počtu domovů v různých městech se ukázala ve zkušenostech komunikačních partnerů a partnerek jako dlouhodobě neudržitelná a naopak byla chápána jako určité přechodné období spojené se stěhováním domova. Jinými slovy se ve výpovědích ukazovalo, že se domov stěhuje daleko pomaleji než lidé, že je spojen s celou řadou drobných činností, mezi které lze řadit například pořízení si privátu s pračkou, která umožní přestat se vracet každý víkend „domů“, nalezení partnerky či partnera, poznání jeho/jejích přátel, zorientování se v místní politické situaci či například nákup vlastní postele. Institut trvalého bydliště pak představuje určitý zlom v tomto stěhování domova, určité dokročení velmi dlouhého kroku z původní domoviny do domoviny nové, určitou poslední kapku či stvrzení rozhodnutí „být doma“ někde jinde. Hlavním cílem příspěvku tak je skrze tyto drobné aktivity přesouvání pocitu domova z jednoho místa do druhého představit domov, jako rozhodnutí zůstat nejen v bytě, domě či čtvrti, ale rozhodnutí zůstat v určitém městě.

Navrhovaný příspěvek bude zaměřen na nejmenší měřítko prožívání domova, které je spojeno s našimi byty a domy. Jeho cílem je představit metodologické možnosti výzkumů domova vedených přímo v domácnostech komunikačních partnerů a partnerek. Prezentace bude vycházet z konkrétních empirických dat získaných v průběhu výzkumu bydlení v baťovských domcích ve Zlíně (2008-2010) a výzkumu domova samostatně žijících mladých dospělých (2012-2014).
Naše metodologické putování nás s kolegy a kolegyněmi během práce na uvedených výzkumech dovedlo k přístupu známému v literatuře jako "affordance approach" (zavedený Davidem Claphamem). Zjednodušeně řečeno je jeho jádrem propojení významu, který komunikační partneři svým domovům (bytům, domům a jejich vybavení) a svému jednání přikládají, se studiem jejich sociální praxe, tedy jejich konkrétního jednání spojeného s budováním a prožíváním domova. A to nejen ve vztahu k ostatním lidem, ale také k materii, která jejich svět tvoří. Aby bylo možno naplnit ambice tohoto přístupu, je třeba využívat během práce různé typy dat a různé metody jejich sběru. Tato data a metody budou během příspěvku ilustrovány konkrétními příklady z uvedených výzkumů.
V první části tedy příspěvek představí metodu naší práce a její vývoj. Na uvedených konkrétních příkladech popíšu (1) výhody práce v tomto typu terénu, ale také její (2) metodologická úskalí. Konečně třetím cílem je diskutovat také (3) etické otázky přístupu do nejprivátnějších prostor komunikačních partnerů. Příspěvek tedy bude jednak reflexí v minulosti užité výzkumné metody/metod. Ve svém závěru  však bude směřovat především k diskuzi možností výzkumné práce v soukromém až intimním prostoru, ve kterém je výzkumník pouhým hostem. Závěr nabídne odpovědi na tyto obecné otázky:
• Jak se v takto vymezeném terénu pohybovat? Jak probíhá vyjednávání hranice, za kterou je výzkumník vpuštěn, a co ji určuje?
• O čem všem mohou domy a byty vypovídat, o čem naopak mlčí a lze to poznat?

Etnografický výzkum recepce předrevoluční a raně porevoluční audiovizuální produkce v generaci současných středoškoláků navazuje na společenskou debatu o otázce regulace televizní produkce období státního socialismu v současném vysílání. Jedním z nejsilnějších argumentů této debaty byla obava, že ideologicky zatížené obrazy socialistické každodennosti vytvářejí deformované historické povědomí o českých dějinách u generace, která s životem v socialismu nemá přímou zkušenost a nemůže s ní nabízené mediální obrazy srovnat.
Náš výzkum se zaměřil na kritéria, na jejichž na základě respondenti této generace hodnotí, nakolik vybrané televizní obsahy pro ně představují věrohodnou výpověď o dané době. Čtyři focus group tvořili studenti dvou odlišných typů středních škol (učiliště, gymnázium) ve dvou socioekonomicky odlišných regionech (Praha, Frýdlant). Výzkum ukázal vliv rodiny, konkrétně jejího systému hodnot a způsobů udržování rodinné paměti, jako zásadní faktor v hodnocení minulosti i v hodnocení audiovizuálních formátů, které minulost zachycují. Důvěryhodnost či manipulativnost předváděných pořadů byla ve výsledku hodnocena primárně podle toho, jak korespondovala s touto rodinnou pamětí. Zároveň se ovšem ukázal silný vliv dominantního diskurzu šířeného médii a vzdělávacími institucemi na rodinou paměť respondentů. Větší rozdíly mezi zkoumanými skupinami byla dány spíše regionálními než sociálními rozdíly mezi účastníky jednotlivých debat. Díky méně zásadním rozdílům mezi jednotlivými skupinami lze uvažovat o jisté populární paměti, která integruje a harmonizuje kolektivní paměti různých skupin do kongruentního narativu sdíleného napříč mladou generací.

Česká republika patří k zemím s dlouhodobou tradicí systému povinného očkování, které je kontrolováno státem. Diskuze nad principy a smyslem tohoto systému se v nedávné době staly předmětem hlasité společenské debaty – mimo jiné v souvislosti s nedávno schválenou novelou Zákona o veřejném zdraví, která posiluje sankce spojené s odmítáním povinného očkování dítěte. Předkládaný příspěvek vychází z tříletého etnografického výzkumu anti-vakcinačního hnutí v ČR a analýzy 29 hloubkových rozhovorů s aktéry/kami, kteří vstupují do debat týkajících se povinného očkování (rodiče, lékaři, zástupci rodičovských sdružení, pracovníci hygienických stanic), zúčastněného pozorování v rámci různých akcí věnovaných dané tématice a dokumentů týkajících se úprav očkování v ČR. Příspěvek ukazuje, jakým způsobem jsou v rámci debat týkajících se systému povinného očkování v ČR ustavovány představa občanství. Prostřednictvím analýzy výpovědí aktérů/rek, kteří aktivně vstupují do debaty kolem politik povinného očkování (ať již z pozice jeho zastánců či kritiků) ukazuje, jakým způsobem se politiky očkování stávají na jednu stranu prostředkem vymezení symbolické hranice mezi západem a východem a zároveň distinkcí mezi občany a "těmi druhými" (cizinci, přistěhovalci, uprchlíky…), kteří se stávají hrozbou pro zdraví celé populace. Cílem příspěvku je ukázat, jakým způsobem se téma očkování stává prostorem pro artikulaci společenských obav a s nimi spojených představ o povaze demokracie a jak je podstata těchto obav a představ ustavována v rámci různých diskurzů formujících se v souvislosti s kritikou systému povinného očkování.

Příspěvek představuje komparativní studii z oblasti analýzy diskurzu, jež srovnává užívání konceptu politické korektnosti v českých médiích během 90. let 20. století a v dnešní době. Koncept politické korektnosti v souladu s diskurzivně-historickým přístupem k analýze diskurzu (Wodak – Reisigl 2009) chápe jako příklad diskurzivního toposu, do určité míry ustáleného komunikačního postupu, jenž specifickým pojmenováním propojuje různá tvrzení o světě s (validními či falešnými, srov. Eemeren – Grootendorst, 2004) argumenty sloužícími k podpoře jejich platnosti. Cílem příspěvku je popsat konstantní rysy v užívání toposu politické korektnosti v českém mediálním diskurzu a zároveň doložit některé aspekty odlišující jeho výskyty v 90. letech a dnes, konkrétně v období mezi zářím a listopadem 2015. První období je zvoleno coby období vzniku postkomunistické demokracie (a tudíž s pronikáním vlivů ze zavedených demokratických zemí), druhé období coby první měsíce po zvýšení počtu uprchlíķů v Evropě, jež vedly k diskusi o hodnotách evropského společenství.
Na materiálu pocházejícím z databází monitorujících českou mediální produkci (tisk, rozhlas, televize) sledujeme kvantitativními metodami korpusově orientované diskurzivní analýzy (Baker 2006) kolokační vzorce spjaté s užíváním slovních spojení politická korektnost a politicky korektní v uvedených obdobích. Zabýváme se tím, v jakých kontextech (v souvislosti s jakými makrotématy) se v médiích mluví o politické korektnosti, jaké události jsou takto označovány, jak je tento topos začleněn do argumentační výstavby a zda s pozitivní, nebo negativní hodnotou. Dalším sledovaným aspektem je frekvence, s níž se dané konstrukce užívá.
Ve výsledcích ukazujeme, že topos politické korektnosti se sice v obou obdobích užívá většinově s negativní hodnotou, tj. jako pejorativní označení nevhodného společenského jevu, nicméně v roce 2015 byla během 4 měsíců frekvence jeho výskytu v českých médiích několikanásobná. Nárůst tohoto argumentačního postupu v současném mediálním diskurzu je spojen s rozšířením jeho užití: zatímco dříve se uplatňoval tam, kde se jednalo o úzkou oblast například genderově či etnicky korektního jazyka, v současnosti se stává synonymem s odepřením svobody slova (jak ukazuje právě analýza ustálených kolokačních vzorců), což otevírá cestu k novým tématům, k nimž je politická korektnost jako topos vztahována: oblast umělecké produkce, vyjadřování názorového postoje na libovolné téma veřejně apod. Původní predikce, že kontexty z roku 2015 budou dominantně souviset s tematikou uprchlické situace, se v našem výzkumu nepotvrdila. Dochází k ustálení velmi obecného významu konstrukce politická korektnost, které umožňuje – za cenu obsahového vyprázdnění – jeho široké použití coby základního jazykového prostředku opozice, nesouhlasu s názorem označovaným za dominantní. Náš výzkum ukazuje, že spojení tohoto toposu se svobodou slova v liberálním prostředí s komunistickou minulostí z něj činí diskurzivní prostředek velmi efektivní, a proto aktuálně široce užívaný.

Literatura
BAKER, P. (2006): Using Corpora in Discourse Analysis. London: Continuum.
EEMEREN, F. H. van – GROOTENDORST, R. (2004): A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

WODAK, R — REISIGL, M. (2009): The Discourse-Historical Approach (DHA). In: Ruth Wodak — Michael Meyer (eds.), Methods of Critical Discourse Analysis. Second Edition. London: SAGE Publications, s. 87–121.

The recent rise of anti-liberal movements across Europe highlights the need to better grasp how agents of public controversies make their agendas intelligible, meaningful and justified. Though the pragmatic notion of multiple grammars of commonality (Thévenot 2014) helps us analytically discern fundamentally different ways of grasping common good, yet in real life situations such grammars often seem inextricably mixed: traditional elements or emotive stimuli often work in symbiosis with civic arguments or liberal openness to free choice. Based on the analysis of a high-profile TV debate preceding the 2015 Slovak referendum on same-sex rights, this paper examines the differentiated moral evaluations and observe the interplay of different grammars employed by both proponents and opponents of the referendum. Taking a challenge to explore how religiously informed standpoints can claim universal respect, we propose a (heretofore) unrecognized order of ontological worth is called into being to translate common-places of ideologies into a publicly justifiable format.

Následující příspěvek představuje novou metodu analýzy ekonomických diskurzů. Tato metoda kombinuje techniky a perspektivy strukturální narativní analýzy a kritické diskurzivní analýzy. Příspěvek vychází z konceptu performativity při vysvětlení jak kombinovat tyto dva přístupy k analýze textu. Tato metoda analýzy ekonomických diskurzů byla autorem příspěvku vyvinuta při analýze příruček pro domácnosti z období socialismu (1948 – 1989) s cílem identifikovat normativní a ideologický obsah relevantní pro ekonomické jednání domácností. Tento příspěvek dále rozpracovává možnost nové aplikace metody na texty, ve kterých se instituce (úřady, banky, firmy apod.) snaží ovlivnit ekonomické jednání aktérů (jednotlivci, rodiny). Konkrétně se může se jednat o například propagační a PR materiály bank, příručky finanční gramotnosti nebo šetrného ekonomického chování. V obecnější rovině je nová metoda přínosná pro analýzu strukturálně komplexnějších textů u nichž můžeme předpokládat výskyt implicitních ideologií nebo implicitní snahy formovat a disciplinovat jednání čtenářů. Zároveň z hlediska současné financializace a komodifikace řady institucí a sociálních procesů (např. v kontextu bydlení, zajištění na staří, vzdělávání) se ukazuje význam nového promýšlení daných jevů právě z hlediska toho, jak instituce konstruují určitou verzy reality skrze texty a zda ji aktéři (rodiny a jednotlivci) akceptují, re-definují nebo nabízejí alternativní čtení.

Foucaultův důraz na myšlení vnějšku byl pro sociologii přínosný v tom, že oslabil tradiční sklon k hledání „esencí“ a „podstatných vlastností“ sociálních jevů a nasměřoval pozornost k studiu mechanismů a procesů, ve kterých jsou tyto domnělé esence konstituovány. Na druhé straně to v sociologické analýze diskurzu vedlo k programovému upřednostňování rozkrývání mocenských nebo formálních mechanismů a zjednodušení diskurzní sémantiky na tématickou analýzu. Ve svém příspěvku navrhnu způsob, jak metodologicky propojit strukturální/formální analýzu diskurzu s netriviální analýzou jeho sémantické dimenze vycházející z Boltanskiho souboru testů (confirmačních, reality a existenciálních t.). Cílem této kombinace je vytvořit metodu, které by umožnila sociologicky lépe porozumět veřejným kontroverzím. Aplikaci navrženého metodologického přístupu budu demonstrovat na případové studii veřejné kontroverze vyvolané devizovou intervencí České národní banky.

Předmětem toho referátu je narativní-argumentační figurace kauz serializovaných v tisku. Kauzy mají zásadní význam pro možnost institucionální změny v demokratických společnostech, a umísťují média uprostřed procesů institucionalizace. Jsou zajímavé též pro svou rozvinutou temporalitu, která odporuje dominantní mediální logice televizní a internetové éry akcentující rychlost, reaktivitu a „tyranii události“ (navzdory tomu, že média, sledující komerční cíle, produkují nebo nafukují spoustu kauz, které bychom mohli nazvat „karnevalové“). Tento referát pojímá kauzu jako diskursivní režim s polemickou strukturou, s mobilizující dynamikou směrem k veřejnému mínění, a s dvojitou institucionalizující logikou zaměřenou:
– na společenské instituce, jejichž legitimitu zpochybňuje jedna ze stran sporu; vůči nim strany sporu prosazují alternativní zkoušky reality.
– na institucionální role plněné novinářstvím a medializovaným veřejným diskursem; strany sporu je potvrzují anebo vyvrátí ve zkouškách pravdivosti.
První část referátu čerpá z autorova dlouhodobého etnografického výzkumu ve dvou slovenských denících, aby vysvětlil, jak mediální pokrytí kauz spoléhá na a reprodukuje sociotechnické sestavy ukotvené v pracovních rutinách, v rytmech technologických platforem, ve vysoce konkurenčním prostředí současných masmédií a v dalších institucionálních a temporálních prvcích produkce a spotřeby zpráv. Zkoumá, jak veřejnosti jsou svolané k procesu výroby zpráv (např. jako spotřebitele, jako svědky nebo jako přispěvatele). Druhá část referátu aplikuje počítačem umožněnou analýzu diskursu na korpus českých politických kauz, aby vypátral hlavní diskursivní žánry používané v polemických výměnách a intertextuální pravidla používané pro serializování událostí v rozvíjejících se „spisech“. Spojením obou větví investigace můžeme závěrem zkusit odpovědět na klíčovou empirickou i normativní otázku pro rozlišení kauz s pravou institucionalizující mocí od „karnevalových“ kauz: do jaké míry přispívá serializace kauz v novinách k institucionalizaci samotné možnosti kritiky, shodnou s angažovanou rolí médií v konstrukci veřejných problémů a zprostředkovatelskou rolí médií v produkci kritického veřejného diskursu?

Příspěvek sleduje vztah narativů k širším diskursům a kulturní kódům. Chce propojit dosud izolované oblasti interpretativního studia veřejných debat – diskursy jako širší myšlenkové celky, narativy jako sekvenční celky a kulturní kódy jako režimy morálních řádů – do jednoho analytického rámce. Politická vyprávění poskytují důvěryhodné principy, jak číst minulost, přítomnost a budoucí události a propojují racionální a emotivní dimenzi našeho uvažování o politikách. O diskursech hovořím v souladu s Ernestem Laclau jako o nodálních sociálních imaginacích, které definují horizonty možného a ke kterým jsou vztahovány univerzální sociální požadavky a nároky. Kulturní kódy vytvářejí gramatiku pro vřazení konkrétních narativů do obecných představ o dobru a zlu a společenském řádu. Vysvětlují, proč se jednání odchýlila od svých cílů a morálně uspořádávají jednotlivé elementy vyprávění. Narativní praxe propojují prostřednictvím kulturních kódů minulost s imaginacemi budoucnosti, vytvářejí nerovnováhy a definují cestu, skrze niž může rovnováha být znovu nastavena. Vysvětlující model založený na souhře diskursů a kulturních kódů v narativní struktuře poskytuje vhodný klíč k tomu, jak zachytit institucionální dynamiku moderních společností a vhodné východisko k empirické sociologii budoucnosti.

Referát představí teoretické odpovědi na výzkumné otázky grantu Krize narativizace a instituce v politice a veřejné politiky (GA ČR 16-20553S): Jak krizová vyprávění dynamizují politickou deliberaci/vynucování společných akcí, a tím se stávají činitelem institucionální změny? Jak opačně instituce ovlivňují dynamiku politické deliberace/nátlaku, a tím vymezují krizovou imaginaci? Hypotéza o dvojí, vzájemně související separaci (i) konfigurace řádu lidských záležitostí a jejich uvádění do řádu a (ii) mezi narativizací a institucionalizací vysvětluje jejich „příčné“ vlivy: narativní zprostředkování institucionální změny a opačné institucionální zprostředkování proměn vyprávění. Uvažované separace provázející dynamizaci světů ve společnostech: částečně uvažované procesy na bázi nesouměřitelnosti osamostatňují a to tak, že se mohou křížem ovlivňovat. Meta-příběhy (resp. meta-pravidla) konfigurující řád vytvářejí meze uplatnění změněných pravidel (resp. proměněných vyprávění) v rámci mocenské deliberace/nátlaku, jenž činí společné akce sehratelnými a dostatečně efektivními ve vyvažových/převažovaných organizačních polí. Tak se stávají součástí žitého řádu.
The paper presents a theoretical answers to research questions of the grant Crisis narrativisation and institutions in politics and public policy (GA ČR 16-20553S): How do narratives of crisis dynamize political deliberation/contestation and change institutions? How, conversely, do institutions influence the dynamics of political deliberation/contestation and limit the imagination of crises? The hypothesis of two concurrent, mutually related separations − first, between order-configuration and ordering of affairs, and second, between narrativisation and institutionalisation − explains the "cross" effects: narrative mediation of institutional changes and reverse institutional mediation of narrative transformations. Due to separations considered processes become partially independent on the base of their incommensurability and, thus, they can cross-influence each other. Master-stories (resp. master-rules) configuring the order enable/constrain applications of changed rules (resp. stories transformations) within the power deliberation/coercion that makes joint actions enactable and enough effective in continually countervailing/prevailing organizational fields. Changed rules (resp. transformed stories) become part of the social order.

Sociologické přístupy k umění byly od jejich začátků spojeny s chvályhodnou snahou umění lépe porozumět a vidět ho v neobvyklé perspektivě – v sociálních souvislostech. Některé pohledy získaly postupem času zvláštní oblíbenost a začaly žít vlastním životem. Někdy nakonec nabyly i podoby zcela opačné, než jakou měly v době vzniku – tak jako se Adornův nesmírně kritický pojem kulturní průmysl transformoval do kulturních průmyslů, které ovšem nyní představují jev pozitivní a žádoucí. Z kontextů vytrhané teze např. Pierra Bourdieua, Howarda Beckera nebo Nathalie Heinichové zas umožnily zpochybnit jakoukoli podobu umění, odebraly schopnosti a zásluhy umělcům a naprosto zásadním způsobem znemožnily všechny formy hodnocení umění. Cílem příspěvku bude na základě těchto proměn teoretických přístupů ukázat, že některé formy sociologie umění usilují o faktickou likvidaci předmětu svého zájmu.

Cílem tohotopříspěvku je revitalizovat sociologii literatury za pomoci metody strukturní hermeneutiky navržené tzv. "silným programem" kulturní sociologie. Klíčovým argumentem je, že literaturu nelze redukovat na pouhý odraz sociální struktury. Podstatnou úlohu při komunikaci se čtenářem a sdělování významů hrají i emoce, artikulované prostřednictvím poetické funkce jazyka. Abych demonstroval význam poetiky v sociologické analýze jazyka, (1) nejdříve shrnu historický vývoj sociálněvědného bádání běžně označovaného pojmem "sociologie literatury". (2) Následně demonstruji a vyvsvětlím limity těchto přístupů a (3) obohatím je o nové koncepty, jež pojímají literaturu jako autonomní a exaplanačně silný sociální fakt. V závěrečné částí (4) na empirickém příkladu ukážu, jak tento nový teoretický rámec funguje a v čem je pro sociální bádání vhodnější než dosavadní přístupy.
Cílem empirické části je zmapovat, jakým způsobem je ve vybraných českých a československých prozaických dílech vydaných po roce 1989 reprezentována diskontinuita, resp. kontinuita, mezi dvěma legálními československými režimy, jež jsou od sebe odděleny sérií událostí obecně označovaných pojmem „sametová revoluce“. Pojem diskontinuita chápu jako přerušení spojitého vnímání historického toku a s tím související změnu klasifikačních rámců mezi dvěma érami, které byly takto odděleny. O věcech a událostech v jedné éře se mluví a píše jiným způsobem než o věcech a událostech v éře druhé. Pakliže hovořím o konstrukci diskontinuity, nemám na mysli manipulativní či účelové vytváření předělu mezi dvěma režimy. Spíše se jedná o široké spektrum účastníků na nejrůznějších pozicích ve společnosti, kteří do diskursu vnášejí svoje rozličné motivace podepřené různorodou životní zkušeností. V tomto smyslu může být diskontinuita, resp. kontinuita, mezi érou před a érou po Sametové revoluci konstruována prezidentským projevem stejně tak jako každodenními řečovými projevy v rodinné domácnosti. Abych byl schopen sledovat mechanismus ovlivňování mezi literaturou a sociální sférou, zaměřím se na veřejnou debatu, která se nějakým způsobem dotýká literárního pole; tj. budu sledovat literární recenze, články, internetové blogy, rozhovory, mediální debaty, které se dotýkají zkoumaného fenoménu.

Alfred Schütz se inspirací v díle Edmunda Husserla pokusil vytvořit vlastní teoretický přístup ke společnosti, jejím podobám a vývoji, stejně jako k člověku a problematice lidství v jejím rámci. Tento přístup v sobě obsahuje jak metodologii fenomenlogickou, tak metodologii sociologickou. Zvláště pak s ohledem na Schützovu inspiraci v kritice technologizace společnosti frankfurtskou školou se jeho přístup jeví nadčasovým. A to především v současnosti, která je svou prostoupeností všudypřítomných technologií silně a hluboce ovlivněna v možnosti vytváření a utváření vzájemnosti mezi lidmi. Tento příspěvek si klade za cíl interpretovat problematiku technologizace vztahu k druhému člověku, a na základě Schützova rozlišení mezi nebenmenschen a mitmenschen ozřejmit, v jakém postoji k druhým se současný člověk nachází a jaké z toho plynou důsledky pro jeho ochotu angažovat se na utváření společnosti obecně, a koexistence zvláště.

Příspěvek spadá do oblasti obecné sociologické teorie. Prezentuje koncepci sociální intersubjektivity jako teoretický přístup pro vysvětlení toho, jak v sociální interakci dochází ke generování sociální změny. M. Archerová rozvinula v sérii knih teorii morfogenetického cyklu a zdůraznila důležitost emergentních důsledků sociálního jednání. Přestože Archerová opírá teorii morfogenetického cyklu o realistickou filozofii R. Bhaskara, domnívám se, že tato koncepce může být podpořena také s využitím hermeneutiky. Archerovou kritizované spojení hermeneutiky s teoretizováním založeným na „centrálním sloučení“ (central conflation), jak je nacházíme u A. Giddense, by nemělo bránit ve sledování tohoto směru výzkumu. Vztah mezi (kritickým) realismem a hermeneutikou zatím nebyl dostatečně vyjasněn. V české sociologii navíc tyto teoretické pozice, které se obě prezentují jako alternativa vůči empiricismu, zatím nebyly příliš diskutovány.

Příspěvek předloží dva hermeneutické pojmy vhodné pro teoretické objasnění intersubjektivní emergence. Prvním je pojem vyprávění P. Ricoeura, který rozlišuje „prefiguraci“, „konfiguraci“ a „refiguraci“ jako tři fáze pro postižení toho, jaký je vliv narativní (re)deskripce sociálního řádu a jejího intersubjektivního sdílení na reprodukci nebo změnu tohoto řádu. Druhým je pojem rozhovoru H.-G. Gadamera, který lze chápat jako intersubjektivní komunikaci dávající vzniknout výsledkům (významům, reflexím, rozhodnutím o jednání apod.), jež nikdo z účastníků rozhovoru předem nezamýšlel. Oba pojmy umožňují dynamizovat problematiku klasických sociologických teorií intersubjektivity, které se převážně zajímaly o otázku reprodukce sociálního řádu, a zároveň také analyzovat vztah vedoucí od rozumění přes jednání k intervenci aktérů do reálného sociálního dění.

Příspěvek vznikl v rámci probíhajícího tříletého grantu GAČR (2015-2017), jehož tématem je aplikace hermeneutiky na sociologickou teorii intersubjektivity.

Přestože problém chudoby nemůže být redukován pouze na sociálně vyloučené lokality, tato místa představují v Česku jeho nejvíce viditelnou a také nejvíce diskutovanou tvář. V jejich územní distribuci se odráží širší diference ve strukturální úrovni jednotlivých regionů. V takzvaných sociálně vyloučených lokalitách v České republice žije mezi 95 000 až 115 000, v roce 2006 obdobná analýza odhadovala celkem 60 000 až 80 000 (GAC 2015). Sociální vyloučení v Česku přestává mít svůj dominantně městský charakter. Sociálně vyloučení se stále častěji stěhují nebo jsou stěhováni do odlehlejších obcí s málo rozvinutou a málo funkční infrastrukturou. Ve svém příspěvku se zaměřím na sociologickou reflexi mapování sociálně vyloučených lokalit v ČR a na koncept sociálního vyloučení jako takový v kontextu sociálních politik i výzkumné praxe. V českém prostředí platí, že koncept sociálního vyloučení je v současnosti dominantní jak v analytickém, tak i praktickém přístupu k chudobě. Příspěvěk vycházející z tradic historického a diskursivního institucionalismu se věnuje vývoji tohoto konceptu v českém prostředí a identifikuje faktory, které přispěly k etablování jeho klíčové pozice v sociální politice zaměřené na chudé. Příspěvek vychází z analýzy dokumentů a kritické reflexe výzkumů, na kterých se jeho autor podílel. V závěru příspěvku diskutuji ambivalentní pozici etnicity při vymezování sociálního vyloučení i roli prostoru při konceptualizaci sociálních nerovností.

V posledních dvou desetiletích se (nejen) v českém akademickém, politickém a byrokratickém prostředí úspěšně etabloval koncept sociálního vyloučení (exkluze). Na základě předpokladu, že pozice jedince v sociálním prostoru je vyjádřena jeho místem ve fyzickém prostoru, obecněji, že mezi společností a prostorem existuje dialektický vztah, je za jednu z hlavních dimenzí působení exkluze chápáno prostorové vyloučení. Důsledkem tohoto mechanismu jsou prostorové formace, nazývané v diskursu sociální exkluze jako tzv. sociálně vyloučené lokality. Za tyto lokality jsou označována velmi různorodá místa co do jejich územního a stavebního charakteru, velikosti, hustoty, vlastnictví či historie. Na základě šetření realizovaného ve 13 krajích České republiky v takto označovaných lokalitách, se zabýváme otázkou, zda lze nalézt kritéria pro jejich analytické vymezení a vytvořit jejich typologii. Domníváme se, že je v tomto ohledu nezbytné zaujmout kritický postoj vůči dualistickému přístupu exkluze/inkluze a brát v ohledu specifický způsob postsocialistické produkce prostoru a sociálních nerovností.

Mapování sociálně vyloučených lokalit (SVL) z roku 2015 poukazuje na nárůst těchto lokalit ve venkovských obcích. Podle toho mapování „více než polovina všech lokalit vznikla přirozeným sestěhováním z důvodu nižších životních nákladů (hlavně nájmu) a migrací za možností bydlení“.
Vznik nových lokalit na venkově může tedy být interpretován jako výsledek tržních mechanismů, formovaných rozdíly mezi náklady na bydlení ve městech a na venkově. Ekonomický kontext stěhování osob v situaci sociálního vyloučení je nicméně silně ovlivněn sociálními politikami. Sociální dávky na bydlení na jednu stranu umožňují chudým domácnostem pokrýt – jinak příliš nákladné – nájmy, zároveň ale ovlivňují nabídku nájemního bydlení a jeho ceny.
Jaké hlavní procesy ovlivňují nárůst počtu venkovských SVL? Jak podstatnou roli zde hrají rozdíly v nákladech na bydlení a jaké další faktory ovlivňují vznik těchto lokalit?
Zodpovězení této otázky vyžaduje v první řadě lepší porozumění procesům vzniku SVL ve venkovských obcích. V první fázi jsme proto vztáhli data o těchto lokalitách k datům ohledně regionálního rozvoje, s cílem analyzovat socio-ekonomický kontext jejich vzniku.  V druhé fázi jsme kontaktovali zástupce malých obcí, ve kterých vznikly nové SVL, s cílem lépe porozumět rozsahu a dynamice procesů utvářejících jejich vznik.
V třetí fázi jsme vytvořili modely zachycují ekonomické dopady odlišných strategií bydlení na celkové příjmy domácností, a to se zohledněním nastavením sociálních systémů. Poslední fáze pak bude konfrontovat předchozí zjištění se zkušeností osob žijících v SVL prostřednictvím rozhovorů ve vybraných venkovských obcích, kde podle mapování z roku 2015 vznikly tyto lokality nově.
Náš výzkum poukazuje na to, že nižší životní náklady nejsou primární faktorem ovlivňujícím stěhování mezi městy a venkovem. Dále ukazuje, že stěhování z měst není jediným faktorem vedoucím k nárůstu venkovských lokalit – i když je v některých případech podstatné, v dalších hrají podstatnou roli procesy (etnické) segregace.

V předloženém příspěvku představíme revizi nejcitovanějšího článku české sociologie z posledních let (Musil, Muller 2008) ve světle výsledků z výběrového šetření Periferie 2016, které bylo realizováno v rámci výzkumného projektu Socio-prostorové znevýhodnění obyvatel periferních venkovských oblastí.

– abstrakt upřesníme v průběhu listopadu

Cílem příspěvku bude upozornit na možnosti aplikace konceptů lokalit a relačního prostoru pro interpretaci procesu diferenciace venkovského prostoru. Příspěvek se snaží nabídnout určitý rámec k tomu, jak uchopit problematiku diferenciace prostoru a tedy i společnosti. Koncept lokalit vychází z politicko-ekonomických přístupů, které se v geografii prosazují od 70. let minulého století. Lokality jsou  z tohoto pohledu semiautonomní jednotky vytvářené skupinami aktérů a jejími sítěmi, které přesahují hranice lokalit. Prostory lokalit jsou – z pohledu relačního pojetí prostoru – konstruovány každodenní činnosti místních i nemístních aktérů – jsou tedy výsledkem každodenní činnosti, ale na druhé straně také nástrojem každodenního jednání. V rámci takových jednání hrají (nejen) ve venkovském prostoru klíčovou roli reprezentace prostoru jeho přímých uživatelů, ale také formální reprezentace prostoru institucionálních aktérů často značně vzdálených. Obojí reprezentace jsou do menší či větší míry odvozeny od stavu fyzického prostředí lokalit, na což upozorňuje Lefebvre a následně Halfacree ve svých konceptualizacích (venkovského) prostoru. Výše zmíněný rámec se pro pochopení diferenciace prostoru snaží autor příspěvku představit na empirickém příkladě Moravskoslezského kraje, resp. hlavních aktérů, kteří tamější venkov utvářejí.

Ve všech zemích Evropské unie došlo v posledních dvaceti letech k masivní expanzi vysokoškolského vzdělání, která působila zejména ve prospěch žen. Zatímco na začátku tisíciletí byly ještě ženy vzdělanostně marginalizovanou skupinou, v současné době studuje na vysokých školách a dokončuje vysoké školy více žen než mužů. Podle teorií sociální stratifikace by dosažení vyššího vzdělání mělo vést také k získání vyššího příjmu. Snížení genderové mezery ve vzdělání (educational gender gap) by mělo implikovat snížení genderové mezery v platech (gender pay gap). Deskriptivní statistika ale ukazuje, že tomu tak není, Česká republika dokonce patří k zemím, kde je mezera v platech jedna z nejvyšších v Evropě.
Jedním z předkládaných vysvětlení je strukturální selekce žen do méně lukrativních studijních oborů. Podle tohoto předpokladu jsou ženy výchovou a společností tlačeny k volbě specifických studijních trajektorií. Získané „ženské“ vzdělání je pak předurčuje k zastávání „ženského“ zaměstnání, které je méně prestižní a hůře finančně ohodnocené. Moje hlavní výzkumná otázka tedy zní: „Jaké faktory ovlivňují nižší odměňování žen na trhu páce?“.
Na základě sekundární analýzy dat z první vlny Českého socioekonomického panelu domácností tento předpoklad nepotvrzuji. Ukazuje se, že samotné absolvování feminizovaného studijního oboru (tedy takového, kde je mezi absolventy a absolventkami převaha žen) neimplikuje automaticky získání horšího zaměstnání. Muži, kteří feminizovaný obor absolvují, vykazují výrazně vyšší příjmy než jejich spolužačky.
Ukazuje se tak, že genderová mezera v příjmech je na genderové mezeře ve vzdělávání do značné míry nezávislá. Odlišné odměňování mužů a žen je způsobeno něčím jiným, než je volba feminizovaného studijního oboru. Zjištěné závěry budou diskutovány v celoevropském kontextu založeném na analýze dat z výzkumu European Union Labour Force Survey.

Koncept kulturního kapitálu nachází významné uplatnění při studiu sociálních nerovností, v sociologii vzdělávání i sociologii kultury. Zcela v souladu s původní Bourdieuho propozicí se řada studií zaměřuje na různorodé proměny jeho povahy v současných společnostech (Prieur a Savage 2013, Roose 2015, Serre a Wagner 2015) a poukazuje na nedostatečnost mechanického ztotožnění kulturního kapitálu s dosaženým formálním vzděláním či vkusem spojeným s klasickou vysokou kulturou. Obzvláště problematické může toto zjednodušení být při studiu české společnosti, jelikož v dosavadním výzkumu stále citelně chybí diskuze nad rolí kulturního kapitálu v zemích bývalého východního bloku.
Tento příspěvek se zaměří na specifickou roli, kterou kulturní kapitál může sehrávat při přechodu mezi střední a vysokou školou. Na základě dotazníkového šetření studentů maturitního ročníku pražských středních škol z roku 2015 bude analyzována povaha kulturních diferencí a kulturního kapitálu v mladé generaci. Prostřednictvím geometrické datové analýzy (Roux a Rouanet 2004) budou identifikovány hlavní dimenze prostoru kulturní spotřeby a vkusu. Tento prostor přitom bude dán do souvislosti se sociálními rozdíly v rodině původu, stejně jako s dalšími studijními plány studentů (srov. Börjesson et al. 2016). Data z navazujícího šetření provedeného po jednom roce budou využita pro posouzení významu kulturního kapitálu při přechodu mezi středním a vysokoškolským stupněm studia.

České kvantitativní studie chudoby a sociálního vyloučení se zaměřují především na její statický aspekt (např. Sirovátka, Kofroň & Jahoda 2011), jejím dynamickým aspektům byly dosud věnovány spíše vstupní studie (Večerník a Mysíková 2015) či zůstávaly doménou kvalitativních přístupů (Růžička 2011). Zahraniční longitudinální výzkumy přitom ukazují, že právě trvání a další časové aspekty chudoby výrazně souvisí s jejími dopady na domácnost v neekonomických oblastech (Layete-Fourage 2004; Carter-Barett 2006). V našem příspěvku vycházejícím z dat EU-SILC navážeme na zahraniční studie využívající panelová data (Cappellari, Jenkins 2002; (Jenkins Van Kerm 2011) k popisu časových „poverty profiles“ české populace. Kromě popisu, kolik českých domácností je v čase zasaženo chudobou trvale (persistent poverty), nárazově a vůbec, se zaměříme na analýzu, jak se v persistenci a zásahu populace v čase liší různé metriky a přístupy k definici chudoby (rozdílné definice relativní příjmové chudoby, materiální deprivace, subjektivní míry chudoby a kombinované ukazatele). Budeme analyzovat nakolik různé segmenty populace trpí různými časovými formami chudoby a s kterými dalšími negativními jevy v životě domácností tyto formy (zejména persistent poverty) souvisí. Cílem příspěvku je otevřít cestu k pokročilým longitudinálním analýzám dopadů chudoby v čase.

V posledním desetiletí došlo k zásadnímu nárůstu možností pro sledování životních podmínek a chudoby v rámci rozšířené Evropské unie. Na chudobu se soustřeďuje pozornost národních i mezinárodních institucí, které vydávají doporučení k formulaci politik přerozdělování příjmů a cílené pomoci. O vysvětlení skutečnosti, že Česká republika se svou 10% mírou rizika ohrožení chudobou řadí na nejlepší místo v evropském žebříčku, se zajímají i média a veřejnost. Vysvětlení tohoto prvenství ale nelze přímočaře shrnout, v prvé řadě je potřeba mít na paměti, že tento ukazatel má velmi omezenou výpovědní hodnotu pro mezinárodní srovnání a je třeba ho podrobit kritice.
Ukazatel příjmové chudoby představuje jednu ze složek komplexního ukazatele rizika chudoby nebo sociálního vyloučení EU, který dále zahrnuje vážnou materiální deprivaci a velmi nízkou pracovní intenzitu. Díky nejlepšímu postavení ČR v ohrožení příjmovou chudobou a dobrému umístění u obou dalších podukazatelů má naše země prvenství i v tomto souhrnném ukazateli. Zdrojem dat pro výpočet ukazatelů je šetření v domácnostech EU-SILC, které povinně probíhá od roku 2005 ve všech členských zemích EU a jehož metodika je harmonizována Eurostatem.
Konstrukce všech těchto „objektivních“ ukazatelů je zatížena řadou arbitrárních voleb a expertních rozhodnutí, která kvůli jednotné evropské metodice nemusí odpovídat národním specifikům. V případě ohrožení chudobou jde zejména o stanovení ekvivalenční škály a hranice chudoby; u materiální deprivace o výběr položek a jejich počet; omezení ukazatele pracovní intenzity je dáno výběrem osob zahrnutých ve výpočtu a jejich věkovou hranicí.
Šetření EU-SILC přitom umožňuje jiné pohledy na chudobu, které jsou založeny na posouzení situace samotnými domácnostmi, především na výpovědích domácností o tom, jak vycházejí se svými příjmy. Zvolíme-li za kritérium subjektivní chudoby „velké obtíže vyjít s příjmem“, posouvá se ČR na evropském žebříčku do středu (rok 2014). Velké obtíže vyjít s příjmem má téměř 10 % české populace, tedy stejný podíl jako u osob ohrožených příjmovou chudobou. O stejné osoby se ale jedná pouze z jedné třetiny. Oficiální ukazatel tedy zařazuje mezi chudé domácnosti, které tam nepatří, a naopak nezachycuje ty, které tam zřejmě patří (6 % populace).
Nesoulad těchto dvou ukazatelů vrhá stín podezření na objektivní indikátor příjmové chudoby a jeho vypovídací schopnost o situaci v ČR. Struktura populace ohrožené objektivní či subjektivní chudobou se liší demograficky i regionálně. Cílem příspěvku je poukázat na další pohledy na chudobu v ČR, zprostředkované nejen různými indikátory chudoby, ale i jejími dalšími aspekty a fenomény, jako je jednorázové či opakující se ohrožení chudobou nebo její mezigenerační přenos. Jedná se o první komplexní analýzu chudoby, v níž jsou porovnávány různé ukazatele (a jejich průnik), délka trvání stavu chudoby a její mezigenerační přenos, to vše ve srovnání ČR se zeměmi EU za posledních deset let. Jedná se také o kritický přístup, který v evropských dokumentech a četných empirických analýzách chudoby postrádáme.

Součástí debaty o nerovnostech ve vzdělávání je otázka vzdělanostních aspirací a očekávání. Výzkumy prokazují silnou provázanost mezi vzdělanostními aspiracemi dětí a jejich konečným dosaženým vzděláním. Bylo však také zjištěno, že vysoká vzdělanostní očekávání přímo nesouvisí s inteligencí dítěte nebo jeho reálnými studijními schopnostmi, ale jsou spíše odrazem socioekonomických poměrů rodiny původu. Dosavadní studie identifikovaly mnohé determinanty vysokých vzdělanostních očekávání žáků, jako jeden z významných faktorů jsou označována očekávání samotných rodičů od svých potomků. Tato oblast však doposud nebyla v českém kontextu dostatečně zmapována. Cílem textu/příspěvku je zjistit hlavní faktory ovlivňující očekávání matek a otců, že jejich dítě vystuduje vysokou školu.

Pro analýzu byla použita data z prvního ročníku panelového výzkumu českých domácností – Czech Household Panel Survey,  z roku 2015. Vzorek vybraný pro analýzu vzdělanostních aspirací matek čítal 584 respondentů, pro analýzu otců 365 respondentů. Výsledky binární logistické regrese ukázaly, že v případě matek jsou signifikantními faktory predikujícími vysokoškolská vzdělanostní očekávání pro jejich děti socioekonomický status výše postaveného z rodičů, počet knih v domácnosti, velikost rodiny, vysokoškolské vzdělání matky, pohlaví dítěte a jeho studijní prospěch. U otců hrají významnou roli pouze socioekonomický status a charakteristiky na straně potomka, tedy studijní průměr a pohlaví. Zajímavým zjištěním je, že otcové při tvorbě svých vysokých vzdělanostních očekávání berou silněji v úvahu pohlaví, vysokoškolské vzdělání očekávají častěji od svých dcer než od synů a tento nepoměr je silnější nežli u matek. Matky naopak o něco více než otcové reflektují skutečné studijní výsledky svých dětí a čím horší je studijní průměr dítěte, tím nižší je šance, že od něj budou očekávat vysokoškolský titul.

Text se zabývá ekonomickou návratností vzdělání v České republice v době vzdělanostní expanze. Autoři analyzují důsledky vzdělanostní expanze mezi lety 2000 až 2014 a ukazují proměnu efektu vzdělání na trhu práce. Stává se vzdělání více relativní než absolutní hodnotou na českém trhu práce? Začíná být jeho význam více podmíněn velikostí vzdělanostní kohorty než samotným stupněm vzdělání? Můžeme hovořit o proměně role vzdělání z hlediska ekonomických přínosů jako o důsledku vzdělanostní expanze? Toto jsou základní výzkumné otázky, na něž autoři v tomto textu odpovídají. Analyzovaná data jsou Český panel domácností (první vlna), Výběrové šetření pracovních sil a Šetření o průměrných výdělcích. Výsledky podporují teorii proměny efektu vzdělání v poziční výhodu. Relativní hodnota vzdělání začíná dominovat nad jeho absolutní hodnotou. Pro sociologické analýzy a porozumění české společnosti to má významné konsekvence, protože explanační potence ordinální hierarchie vzdělání oslabuje.

Jak ekonomové (Hamermesh, Biddle, Mitchem), tak sociologové (Hakimová, u nás například Matějů a Anýžová), prokazují, že krása (fyzická atraktivita) má základní atributy „kapitálu“, resp. že jde o jednu z forem kapitálu (Bourdieu, Hakimová). Je-li tomu tak, lze očekávat, že jedinci do fyzické atraktivity investují a očekávají návratnost svých investic. Relevantní sociologickou otázkou pak je, zda vnímání krásy jako kapitálu a ochota do tohoto kapitálu investovat souvisí s orientací na profesní úspěch. Jinými slovy, legitimní sociologickou otázkou je, zda v myslích mužů a žen je atraktivita součástí „vzorce“ profesního úspěchu, tj. zda jedincům, pro něž je profesní úspěch důležitý, více zaleží i na tom, jak vypadají. Současně je třeba se ptát, do jaké míry volba mezi různými strategiemi zvyšování fyzické atraktivity (krátkodobé – prosté zkrášlování, dlouhodobé – vyplývající z životního stylu) závisí na vzdělání, sociálně-ekonomickém statusu a touze po profesním úspěchu. A konečně lze položit otázku, zda společným jmenovatelem touhy po profesním úspěchu a investování do fyzické atraktivity je disciplinovanost (self-discipline) jako jedna z komponent pětifaktorového modelu osobnosti, tzv. „velké pětky“ (Big Five, Costa & McCrae, u nás Hřebíčková).
Na výše uvedené otázky autoři odpovídají na základě analýz dat z unikátního šetření navazujícího na šetření OECD-PIAAC (Mezinárodní výzkum kompetencí dospělých), v němž kromě kompetencí, vzdělání, sociálně-ekonomického statusu zaměstnání, příjmů a dalších relevantních proměnných (hodnoty, struktura osobnosti, atd.) byla měřena (objektivně i subjektivně) fyzická atraktivita. Vlastní analýzy (identifikace latentních proměnných, regresní analýza) se soustřeďují na následující otázky: a) Existuje provázanost mezi konceptem životního úspěchu a chápáním fyzické atraktivity jako kapitálu?; b) Je spojujícím článkem této provázanosti „sebedisciplína“?; c) Mají na atraktivitu větší vliv krátkodobé nebo dlouhodobé investiční strategie?; d) Jsou v investičních strategiích významné rozdíly mezi muži a ženami?

V teoretické rovině si příspěvek klade za cíl zasadit výzkum role fyzické přitažlivosti (krásy) v životním úspěchu do širšího kontextu sociologické a ekonomické teorie, zejména pak teorie různých forem kapitálu (Bourdieu), teorie generalizace statusu (Webster), ekonomické teorie diskriminace (Becker) a teorie „diskriminace klientem“ (Hamermesh). V empirické části pak autoři sledují tři cíle: a) aplikací metody strukturního modelování prokázat, že v České republice, stejně jako v jiných zemích, hraje fyzická atraktivita v úspěchu na trhu práce významnou roli, a to i při kontrole sociálního původu, vzdělání a inteligence (resp. měřených kompetencí); b) prokázat, že v hlavních kauzálních vazbách, v nichž figuruje fyzická atraktivita, existují významné rozdíly mezi muži a ženami; c) ukázat, že rozdíly v efektech fyzické atraktivity na úspěch na trhu práce mezi muži a ženami mají opačnou „polaritu“ než v jiných zemích, což svědčí ve prospěch hypotézy o jejich kulturní podmíněnosti. Za hlavní přínos příspěvku autoři považují ověření vlivu subjektivně i objektivně měřené fyzické atraktivity na úspěch na trhu práce (tj. na sociálně-ekonomický status zaměstnání a příjem) při kontrole robustně měřených kognitivních schopností a dalších relevantních proměnných (sociálně-ekonomický původ, dosažené vzdělání), a to na reprezentativním souboru svou velikostí umožňujícím aplikaci strukturního modelování na podsouborech definovaných pohlavím a věkem. Právě využití strukturního modelování umožní do systému příčinných vazeb zahrnout řadu kontrolních proměnných, které v  analýzách vlivu fyzické atraktivity na úspěch na trhu práce často chybí, nebo jsou měřeny méně robustními protokoly měření (kompetence v metrice OECD PIAAC, vícedimenzionálně měřený sociálně-ekonomický a kulturní status výchozí rodiny, sociálně-ekonomický status zaměstnání). Tento přístup v důsledku použití latentních proměnných výrazně posiluje roli společných variancí a snižuje tak podíl „šumu“ v testovaných kauzálních vazbách. Výsledky analýz provedených na datech z unikátního šetření navazujícího na šetření OECD-PIAAC (Mezinárodní výzkum kompetencí dospělých) jsou interpretovány v širším kontextu diskurzu o objektivitě, resp. subjektivitě  fenoménu krásy (Wolf, Etcoff, Clifford, Walster, aj.)

V teoretické rovině si příspěvek klade za cíl odpovědět na otázku, zda země s vyšším inovačním potenciálem odměňují vyšší míru kompetencí na trhu práce více než země s nižším inovačním potenciálem. Vycházíme z teorie lidského kapitálu (Schultz 1961; Becker 1964; Heckman 2000), vyjadřujeme se k Mincerovské rovnici (Mincer 1970, 1974; DeLong, Summers 1992) a navazujeme na práci Hanusheka a Woessmana (2008, 2015). V empirické části pak autoři sledují dva cíle: a) identifikovat roli kompetencí v úspěchu na trhu práce ve 14 rozvinutých zemích OECD, které se však liší současným inovačním potenciálem, flexibilitou na trhu práce, otevřeností terciárního vzdělávání a genderovou rovností, b) aplikací metody strukturního modelování prokázat, že finanční návratnost kompetencí se významně liší v zemích s různým inovačním potenciálem, a to i při kontrole sociálního původu, formálního vzdělání, pohlaví a socioekonomického statusu povolání. Právě využití strukturního modelování umožní do systému příčinných vazeb zahrnout latentní proměnné (v našem případě jde o sociálně-kulturní původ a úroveň kompetencí) a následně vlivy jednotlivých faktorů (proměnných) od sebe vzájemně separovat, tj. hledat čisté přímé vlivy nebo celkové efekty. Výsledky strukturního modelování, které jsme aplikovali na data z mezinárodního šetření OECD PIAAC (Programme for the International Assessment of Adult Competencies), potvrzují, že v zemích s vysokým inovačním potenciálem se prokazuje být finanční návratnost kompetencí na trhu práce vyšší než návratnost formálního vzdělání nebo socio-kulturního statusu výchozí rodiny, zatímco v zemích s nižším inovačním potenciálem je tomu naopak. Jako extrémní případ uvádíme Českou republiku, kde se finanční návratnost kompetencí jedinců na trhu práce při zohlednění dalších relevantních charakteristik ukazuje být nulová. Na základě analytických výsledků usuzujeme, že v zemích OECD probíhají v současnosti dva mírně odlišné procesy formování lidského kapitálu v práci. Je možné rozlišit společnosti orientované na inovaci (dostatečně oceňující kompetence jedinců) od kredenciálních společností, například střední Evropy, vyznačující se silnější rolí formálního vzdělání a dalších askriptivních faktorů v úspěchu na trhu práce.

Příspěvek z oblasti na pomezí historické a teoretické sociologie bude prezentovat koncepci vzniku kapitalismu, která vychází z teorií amerického historika Roberta Brennera a kanadské politoložky Ellen Woodové a je rozvíjena v současném proudu tzv. Politického marxismu.  V příspěvku nejprve vymezím základní rysy této koncepce (a to jak historicky, tak pojmově), která spočívá v závislosti všech aktérů společnosti na trhu a ukáži odlišnost takto vymezeného trhu od předkapitalistických typů směny. Poté prezentuji námitky vůči této koncepci a možné odpovědi. Nakonec srovnám tuto koncepci s konkurenčními modely (např. technologický determinismus, komerční model, teorie světového systému) a ukáži její přednosti.

Otázka žádoucí podoby sociologické teorie je neoddelitelná od otázky přijatelnost představy epistemologického zlomu mezi přírodními a sociáními vědy. Příspěvek se zaměřuje na aktuální snahy o znovuotevření staré debaty mezi zastánci vysvětlení a rozumění. Kritická hermeneutika (Herbert Kögler) se snaží smířit objektivizující přístup soustřeďující se na diskursivní praktiky  s hermeneutickou perspektivou, která je otevřená k sebe-pojetí zkoumaných. Kulturní sociologie (Isaac Reed) směřuje k reinterpretaci principu kauzality, který v sobě zahrňuje jak působení sociálních síl tak kulturních forem. Ve svém příspěvku představím důvody pro zachování epistemologického dualismu.

V návaznosti na téma panelu formuluji ve svém příspěvku názor, že rozpačité přešlapování na místě, kterým se někdy sociologická teorie posledních desetiletí vyznačuje, může souviset i s fenoménem, jejž označuji jako "didaktizaci". Jde o to, že pro účely výuky a zprostředkovávání sociologických teorií (v učebnicích, slovnících, příručkách či přehledech) jsou komplexní a rozsáhlé teoretické systémy či celé myšlenkové proudy, školy a směry značně zjednodušovány. Někdy se zdá, že představy sociologů o teoretických přístupech zůstávají na úrovni této didaktizované verze, což se bohužel projevuje i v případech, kdy se určitou teoretickou koncepci rozhodnou kritizovat. "Nezbytně zjednodušená" verze dané teoretické koncepce je pak nezřídka shledána příliš jednoduchou, přehlížející některé podstatné aspekty sociální reality — což se ovšem v konfrontaci s primárními zdroji často ukáže jako pomýlené.
Pro ilustraci jen dva příklady: rozšířená kritika směřovaná vůči Parsonsovu strukturnímu funkcionalismu, že není schopen dostatečně reflektovat proces historické sociální změny, se při bližším prozkoumání odhaluje jako nemístná. Podobně je tomu s klasickou kritikou etnometodologie jako příliš individualistického, subjektivistického a "mikrosociologického" přístupu ke zkoumání sociální reality, což se při – nezaujatém a odevzdaném – studiu primárních zdrojů i empirických výzkumů rovněž ukazuje jako mylné. Nemalá část soudobých teoretických diskusí v sociologii nakonec sestává z vyjednávání o detailech jednotlivých etablovaných teorií a vzájemného "osočování" z jejich nedostatečné znalosti, což se mi pro progresivní vývoj sociologické teorie jako celku nezdá být příliš přínosné. Otázkou ovšem zůstává, zda máme nějakou jinou smysluplnou možnost, jak s různými teoretickými perspektivami a jejich komparací nakládat v situaci fragmentarizace a mnohosti přístupů, která dnešní sociologii charakterizuje.
Cílem mého příspěvku bude v daném kontextu prozkoumat, zda je schůdnou alternativou k nahlížení plurality sociologické teorie koncept "sociologických her" autorů Boba Andersona, Johna Hughese a Wese Sharrocka. Jeho jádrem je snaha o pochopení různých sociologických koncepcí a paradigmat jako svébytných "her", které mají jistá pravidla, účastníky, cíle a prostředky k jejich dosažení. V porovnání s koncepcí "alternativních přístupů" sociologických teorií (což implikuje jakýsi sdílený objektivní předmět zájmu, tedy "společnost", "sociální jednání" apod.) podle mého soudu tato analogie her nabízí ucelenější možnost vyrovnat se s tím, že se různé sociologické školy, směry a paradigmata mnohdy navzájem porovnávat prostě nedají, neboť jsou ve svých primárních východiscích i předpokládaných výsledcích naprosto odlišné.

Příspěvek se věnuje kritice pojetí socializace v klasických teoriích zabývajících kolektivní pamětí (práce M. Halbwasche, K. Mannheima, A. Assmannové, nebo J. Assmanna), z nichž vychází velká část současných empirických studií tohoto jevu. Dané teoretické koncepce totiž vycházejí přinejmenším implicitně z předpokladu tzv. „silné socializace“, jak jí pojímá Omar Lizardo, díky čemuž přeceňují míru internalizace sémantických obsahů aktéry. Následkem toho pak nevěnují dostatečnou pozornost procesům mezigeneračního předávání kolektivní paměti. Domníváme se proto, že dané teoretické přístupy čerpají z chybných předpokladů, které se následně odráží i v zaměření empirického výzkumu. Oproti tomuto přístupu navrhujeme využít koncepce „slabé socializace“, jako výchozího předpokladu pro nové směřování bádání v oblasti kolektivní paměti. Předpokládáme, že daný koncept povede na jedné straně k položení většího důrazu na zkoumání procesu zprostředkování a formování internalizovaných znalostí včetně jejich vtělených projevů a na straně druhé se v protikladu k náhledu na sémantické struktury jako na determinanty jednání uplatní také perspektiva konceptualizující kulturní objekty jakožto nástroje využívané aktéry v rámci jejich mnemonických praxí.

Příspěvek se zabývá protikladem konfliktu a kooperace a jeho cílem je poukázat na nebezpečí spojená s rozvojem pouze jednoho z protikladných východisek. Tato nebezpečí lze vyložit na protikladu mezi Dahrendorfovým pojetím konfliktu a Parsonsovou koncepcí systémové integrace.
Dahrendorf tvrdí, že konflikt je neodstranitelný, což ho pak nutí k úvahám o latentním konfliktu. Ten však není stavem vědomí, je předpokladem o podmínkách vedoucích k propuknutí konfliktu. Dahrendorf tak riskuje, že se v teoreticky vhodných podmínkách konflikt neobjeví, neboť tyto podmínky nebyly jako konfliktní interpretovány. Lpění na neodstranitelnosti konfliktu neumožňuje přijmout myšlenku, že konflikt byl aktuálně vyřešen a mezi dříve znepřátelenými skupinami mohou existovat vztahy interpretované jako kooperativní.
Parsons založil svou koncepci společnosti na integrující funkci hodnotového subsystému, který ovlivňuje zbývající subsystémy, jak to ukazuje jeho schéma AGIL. Integrace sociálního systému je v Parsonsově koncepci udržována mechanismy sociální kontroly, které v poslední instanci řeší napětí v něm produkované, a to mj. prostřednictvím normativní generalizace. Napětí vzniká vždy jen v části systému a toto napětí sociální kontrola zvládá. Parsons tak přinejmenším implicitně vylučuje zhroucení sociálního systému, čímž se pak dostává do nevýhodné pozice při vysvětlení hlubokých sociálních změn. Zhroutil se v konfliktech s barbary starověký Řím, nebo šlo jen o rozsáhlou normativní generalizaci? Na tuto otázku Parsons odpovídá nejasným závěrem –  ve starém Římě došlo k hluboké společenské regresi.
Jednostranná hlediska také hrozí nebezpečím ideologizace sociálních problémů. Důsledné Dahrendorfovo stanovisko může mobilizovat k radikální akci skupiny, které vidí nespravedlnost tam, kde ti, jichž se posuzované podmínky týkají, vidí situaci v zásadě přijatelnou. Parsonsovy úvahy je pak možno dovést do bodu, kdy vždy budou hájeny normy udržující systém, který však nebude s to adekvátně reagovat ani na vnitřní, ani na vnější podmínky.
Zdá se, že ať nahlížíme realitu z toho, nebo onoho pólu protikladu, dostáváme se do nepříjemných potíží. Bylo by velmi praktické disponovat teorií, která by tento protiklad zrušila. Takovou možnost nabízí jednotná teorie konfliktu a kooperace. Ta předpokládá, že rozhodujícími podmínkami objevení se konfliktu či kooperace nejsou z hlediska lidí vnější podmínky, nýbrž že to jsou primárně důsledky interpretací těchto podmínek.
Obě formy jednání – konflikt a kooperace – jsou v jednotné teorii konfliktu a kooperace pojímány jako komplex interakcí mezi individuem a členy kolektivní identity. Tato teorie nabízí sjednocení obou protikladných pojmů prostřednictvím aktérovy schopnosti konstruovat své jednání – konfliktní či kooperativní. Aktérovo vědomí totiž dokáže přecházet kontinuálně z přesvědčení o kooperaci do přesvědčení o konfliktu či naopak bez ohledu na teoreticky nesmiřitelná východiska.

Jací jsou senioři? Kvantitativní projekt, který zkoumá (a narušuje) panující stereotypy ve vnímání seniorů.

Výzkum potvrzuje, že ve věku 55+ existuje velká skupina lidí, kteří se chovají jinak, než by se od seniorů očekávalo. Jsou bonitní a je jich dost na to, aby se o nich začalo uvažovat jinak, minimálně ze strany marketérů. Součástí výstupů je ukázka chování seniorů na internetu.

Náš příspěvek přináší odpovědi na dvě otázky z anotace panelu P01: (i) Pozná se v sociologické teorii chyba? a (ii) Jaký má v dnešní době ještě význam navracet se k dílům klasiků? Navíc ukazujeme, že je plodné teorie klasiků propojovat s dalšími teoretickými inspiracemi.
Standardní námitka vůči sociologickému funkcionalismu je, že nepostihuje sociální změnu. S možným řešením, jak se s touto námitkou vypořádat, přišel I. A. Bláha v podobě teorie federativního funkcionalismu. Bláha kladl důraz na dynamický charakter sociálního dění a na roli individualistů (sociálních novátorů). Nicméně, Bláhova teorie nepopisuje, jak probíhá proces sociální změny na úrovni jedince, proto využíváme Dynamical Social Impact Theory (DSIT, Latané 1981). DSIT je s Bláhovou teorií nejen komplementární, ale i konzistentní.
V našem příspěvku také představíme řešení, jak testovat propojení DSIT a Bláhova federativního funkcionalismu pomocí multiagentního modelování. Již dříve jsme ukázali (Kalvas, Janák 2016), že Bláhou zdůrazňovaný individuální prvek dynamizuje sociální dění. Nyní se blíže zaměříme na tři podmínky tohoto procesu: (1) schopnost individualistů bránit své hodnoty, (2) schopnost individualistů prosazovat své hodnoty a (3) zda individualisté přinášejí novoty v době společenského kvasu nebo stabilizované situaci. Předběžné výsledky ukazují, že (a) míra stabilizace situace hraje marginální roli a (b) čím větší je schopnost individualistů prosazovat své hodnoty, tím dynamičtěší je proces sociální změny a tím lépe se novoty individualistů prosazují.

Příspěvek se týká mezinárodní pozice polské sociologie v období 1959-1970. Na základě archivních materiálů z polských a zahraničních archivů, vědeckých publikaci a informaci dostupných ve vědeckých databázích, v syntetické podobě ukazuje její pozici v mezinárodní vědě. Byla to pozice mezi Spojenými státy jakožto hlavní inspiraci, západní Evropu jakožto prostorem většiny mezinárodních aktivit polských vědců a východem kontinentu jako potenciálním místem recepce polské vědecké tvorby.
Příspěvek ukazuje disproporci mezi institucionálním zastoupením polských vědců v mezinárodních vědeckých institucích, především v ISA a spíše omezeným vlivem polské vědecké tvorby na západní vědu. I když Polákům nechyběla ambice stát se lídrem oboru ve světě domněle marxistické, východoevropské sociologie (což se v určité míře podařilo pokud jde o jejích vliv na československou sociologii), nepodnikli kvůli tomu žádnou systematickou aktivitu. Polští sociologové se snažili prezentovat venku spíše jako jednotná reprezentace národní sociologie než jako soubor badatelů zabývajících se rozdílnou problematikou a stoupenců odlišných teoretických směrů. Celkově zdá se, že šlo do jisté míry o důsledek neporozumění povahy a zdrojů vlastní popularity ve světě jakožto představitelů nejrozvinutější východoevropské sociologie spíše než jako tvůrců a dědiců zajimavé intelektuální tradice. Povahu mezinárodní aktivity polské sociologie ovlivnily nejspíš tří faktory: institucionální vliv organizačního uspořádaní socialistické vědy s její centralismem a důrazem na formální hierarchii, nacionalismus a možná i kulturní dědictví šlechtické společnosti.

Téma příslušnosti k určité představované vlasti nebo vlastem lze zajímavě osvětlit výzkumem transnacionálních vztahů v sociálních vědách. Tento příspěvek ukáže rozdílná vnímání vlasti na příkladu sociologů, kteří v meziválečném Československu spolupracovali s Rockefellerovou nadací (RF) nebo se stali jejími stipendisty. Nadace poskytla v meziválečném období v Československu stipendia k zahraničním pobytům zhruba třicítce sociálních vědců pocházejících z českého i německého jazykového prostředí. Další českoslovenští sociální vědci navázali s nadací kontakt jako žadatelé, úspěšní i neúspěšní, o její podporu. Jejich počet narostl koncem 30. let, kdy se pro mnohé stal útěk z Československa existenční nutností a grant pro utečence od Rockefellerovy nadace jim mohl otevřít dveře do USA nebo Velké Británie.
Vedle individuálních stipendií nadace také podporovala sociologický výzkum prostřednictvím jediné zprostředkující organizace, Sociálního ústavu Republiky československé. Korespondence mezi Rockefellerovou nadací a zástupci Sociálního ústavu odkrývá výrazné rozdíly ve vnímání národnostní situace v Československu mezi americkými nadačními úředníky a českými či německými sociálními vědci a úředníky z Československa. Spolupráce těchto dvou organizací byla krátká a granty poskytované RF malé ve srovnání s některými jinými evropskými zeměmi, ale přesto toto partnerství tvoří důležitou kapitolu v historii meziválečných československých společenských věd. Mimo jiné ukazuje, s jakými problémy se potýká transnacionální filantropie v podmínkách vyhroceného etnického a politického konfliktu v přijímající zemi. Představitelům RF velmi záleželo na vyváženém přístupu k české a německé části společenskovědní obce v Československu (a zároveň zcela ignorovali tehdy již se rýsující česko-slovenský protiklad). Jejich snaha přimět představitele českých a německých akademických institucí k užší spolupráci však zůstala bez úspěchu.
Nedostatek porozumění na americké straně pro to, jak vážné bylo ve druhé polovině 30. let napětí mezi oběma etnickými skupinami, se zřetelně odrazil v selhání hlavního společenskovědního projektu, který RF v tomto období v Československu financovala. Jeho náplní byla příprava česko-německé publikace, která měla objektivně, ale pokud možno v pozitivním duchu vylíčit spolupráci mezi oběma národy v oblasti sociální a zdravotní péče, hospodářské a sociální politiky a spolkového života. Projekt zahájený v roce 1936 „vyšuměl“ do ztracena v napjatém létě roku 1938. Archivní materiály dokládají, že jeho neúspěch je třeba přičíst velmi odlišnému vnímání vlasti u různých skupin zúčastněných aktérů (konkrétně: Češi, nacionální a liberální Němci, vnější američtí pozorovatelé). Příspěvek vychází z výzkumu v Rockefellerově archivním centru v New Yorku a českých archivech.