A8 Diskursy ve veřejném prostoru

Následující příspěvek představuje novou metodu analýzy ekonomických diskurzů. Tato metoda kombinuje techniky a perspektivy strukturální narativní analýzy a kritické diskurzivní analýzy. Příspěvek vychází z konceptu performativity při vysvětlení jak kombinovat tyto dva přístupy k analýze textu. Tato metoda analýzy ekonomických diskurzů byla autorem příspěvku vyvinuta při analýze příruček pro domácnosti z období socialismu (1948 – 1989) s cílem identifikovat normativní a ideologický obsah relevantní pro ekonomické jednání domácností. Tento příspěvek dále rozpracovává možnost nové aplikace metody na texty, ve kterých se instituce (úřady, banky, firmy apod.) snaží ovlivnit ekonomické jednání aktérů (jednotlivci, rodiny). Konkrétně se může se jednat o například propagační a PR materiály bank, příručky finanční gramotnosti nebo šetrného ekonomického chování. V obecnější rovině je nová metoda přínosná pro analýzu strukturálně komplexnějších textů u nichž můžeme předpokládat výskyt implicitních ideologií nebo implicitní snahy formovat a disciplinovat jednání čtenářů. Zároveň z hlediska současné financializace a komodifikace řady institucí a sociálních procesů (např. v kontextu bydlení, zajištění na staří, vzdělávání) se ukazuje význam nového promýšlení daných jevů právě z hlediska toho, jak instituce konstruují určitou verzy reality skrze texty a zda ji aktéři (rodiny a jednotlivci) akceptují, re-definují nebo nabízejí alternativní čtení.

Příspěvek představuje komparativní studii z oblasti analýzy diskurzu, jež srovnává užívání konceptu politické korektnosti v českých médiích během 90. let 20. století a v dnešní době. Koncept politické korektnosti v souladu s diskurzivně-historickým přístupem k analýze diskurzu (Wodak – Reisigl 2009) chápe jako příklad diskurzivního toposu, do určité míry ustáleného komunikačního postupu, jenž specifickým pojmenováním propojuje různá tvrzení o světě s (validními či falešnými, srov. Eemeren – Grootendorst, 2004) argumenty sloužícími k podpoře jejich platnosti. Cílem příspěvku je popsat konstantní rysy v užívání toposu politické korektnosti v českém mediálním diskurzu a zároveň doložit některé aspekty odlišující jeho výskyty v 90. letech a dnes, konkrétně v období mezi zářím a listopadem 2015. První období je zvoleno coby období vzniku postkomunistické demokracie (a tudíž s pronikáním vlivů ze zavedených demokratických zemí), druhé období coby první měsíce po zvýšení počtu uprchlíķů v Evropě, jež vedly k diskusi o hodnotách evropského společenství.
Na materiálu pocházejícím z databází monitorujících českou mediální produkci (tisk, rozhlas, televize) sledujeme kvantitativními metodami korpusově orientované diskurzivní analýzy (Baker 2006) kolokační vzorce spjaté s užíváním slovních spojení politická korektnost a politicky korektní v uvedených obdobích. Zabýváme se tím, v jakých kontextech (v souvislosti s jakými makrotématy) se v médiích mluví o politické korektnosti, jaké události jsou takto označovány, jak je tento topos začleněn do argumentační výstavby a zda s pozitivní, nebo negativní hodnotou. Dalším sledovaným aspektem je frekvence, s níž se dané konstrukce užívá.
Ve výsledcích ukazujeme, že topos politické korektnosti se sice v obou obdobích užívá většinově s negativní hodnotou, tj. jako pejorativní označení nevhodného společenského jevu, nicméně v roce 2015 byla během 4 měsíců frekvence jeho výskytu v českých médiích několikanásobná. Nárůst tohoto argumentačního postupu v současném mediálním diskurzu je spojen s rozšířením jeho užití: zatímco dříve se uplatňoval tam, kde se jednalo o úzkou oblast například genderově či etnicky korektního jazyka, v současnosti se stává synonymem s odepřením svobody slova (jak ukazuje právě analýza ustálených kolokačních vzorců), což otevírá cestu k novým tématům, k nimž je politická korektnost jako topos vztahována: oblast umělecké produkce, vyjadřování názorového postoje na libovolné téma veřejně apod. Původní predikce, že kontexty z roku 2015 budou dominantně souviset s tematikou uprchlické situace, se v našem výzkumu nepotvrdila. Dochází k ustálení velmi obecného významu konstrukce politická korektnost, které umožňuje – za cenu obsahového vyprázdnění – jeho široké použití coby základního jazykového prostředku opozice, nesouhlasu s názorem označovaným za dominantní. Náš výzkum ukazuje, že spojení tohoto toposu se svobodou slova v liberálním prostředí s komunistickou minulostí z něj činí diskurzivní prostředek velmi efektivní, a proto aktuálně široce užívaný.

Literatura
BAKER, P. (2006): Using Corpora in Discourse Analysis. London: Continuum.
EEMEREN, F. H. van – GROOTENDORST, R. (2004): A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

WODAK, R — REISIGL, M. (2009): The Discourse-Historical Approach (DHA). In: Ruth Wodak — Michael Meyer (eds.), Methods of Critical Discourse Analysis. Second Edition. London: SAGE Publications, s. 87–121.

Česká republika patří k zemím s dlouhodobou tradicí systému povinného očkování, které je kontrolováno státem. Diskuze nad principy a smyslem tohoto systému se v nedávné době staly předmětem hlasité společenské debaty – mimo jiné v souvislosti s nedávno schválenou novelou Zákona o veřejném zdraví, která posiluje sankce spojené s odmítáním povinného očkování dítěte. Předkládaný příspěvek vychází z tříletého etnografického výzkumu anti-vakcinačního hnutí v ČR a analýzy 29 hloubkových rozhovorů s aktéry/kami, kteří vstupují do debat týkajících se povinného očkování (rodiče, lékaři, zástupci rodičovských sdružení, pracovníci hygienických stanic), zúčastněného pozorování v rámci různých akcí věnovaných dané tématice a dokumentů týkajících se úprav očkování v ČR. Příspěvek ukazuje, jakým způsobem jsou v rámci debat týkajících se systému povinného očkování v ČR ustavovány představa občanství. Prostřednictvím analýzy výpovědí aktérů/rek, kteří aktivně vstupují do debaty kolem politik povinného očkování (ať již z pozice jeho zastánců či kritiků) ukazuje, jakým způsobem se politiky očkování stávají na jednu stranu prostředkem vymezení symbolické hranice mezi západem a východem a zároveň distinkcí mezi občany a "těmi druhými" (cizinci, přistěhovalci, uprchlíky…), kteří se stávají hrozbou pro zdraví celé populace. Cílem příspěvku je ukázat, jakým způsobem se téma očkování stává prostorem pro artikulaci společenských obav a s nimi spojených představ o povaze demokracie a jak je podstata těchto obav a představ ustavována v rámci různých diskurzů formujících se v souvislosti s kritikou systému povinného očkování.

Etnografický výzkum recepce předrevoluční a raně porevoluční audiovizuální produkce v generaci současných středoškoláků navazuje na společenskou debatu o otázce regulace televizní produkce období státního socialismu v současném vysílání. Jedním z nejsilnějších argumentů této debaty byla obava, že ideologicky zatížené obrazy socialistické každodennosti vytvářejí deformované historické povědomí o českých dějinách u generace, která s životem v socialismu nemá přímou zkušenost a nemůže s ní nabízené mediální obrazy srovnat.
Náš výzkum se zaměřil na kritéria, na jejichž na základě respondenti této generace hodnotí, nakolik vybrané televizní obsahy pro ně představují věrohodnou výpověď o dané době. Čtyři focus group tvořili studenti dvou odlišných typů středních škol (učiliště, gymnázium) ve dvou socioekonomicky odlišných regionech (Praha, Frýdlant). Výzkum ukázal vliv rodiny, konkrétně jejího systému hodnot a způsobů udržování rodinné paměti, jako zásadní faktor v hodnocení minulosti i v hodnocení audiovizuálních formátů, které minulost zachycují. Důvěryhodnost či manipulativnost předváděných pořadů byla ve výsledku hodnocena primárně podle toho, jak korespondovala s touto rodinnou pamětí. Zároveň se ovšem ukázal silný vliv dominantního diskurzu šířeného médii a vzdělávacími institucemi na rodinou paměť respondentů. Větší rozdíly mezi zkoumanými skupinami byla dány spíše regionálními než sociálními rozdíly mezi účastníky jednotlivých debat. Díky méně zásadním rozdílům mezi jednotlivými skupinami lze uvažovat o jisté populární paměti, která integruje a harmonizuje kolektivní paměti různých skupin do kongruentního narativu sdíleného napříč mladou generací.