A4 Vývoj sociálních, vzdělanostních a ekonomických nerovností v ČR

V posledním desetiletí došlo k zásadnímu nárůstu možností pro sledování životních podmínek a chudoby v rámci rozšířené Evropské unie. Na chudobu se soustřeďuje pozornost národních i mezinárodních institucí, které vydávají doporučení k formulaci politik přerozdělování příjmů a cílené pomoci. O vysvětlení skutečnosti, že Česká republika se svou 10% mírou rizika ohrožení chudobou řadí na nejlepší místo v evropském žebříčku, se zajímají i média a veřejnost. Vysvětlení tohoto prvenství ale nelze přímočaře shrnout, v prvé řadě je potřeba mít na paměti, že tento ukazatel má velmi omezenou výpovědní hodnotu pro mezinárodní srovnání a je třeba ho podrobit kritice.
Ukazatel příjmové chudoby představuje jednu ze složek komplexního ukazatele rizika chudoby nebo sociálního vyloučení EU, který dále zahrnuje vážnou materiální deprivaci a velmi nízkou pracovní intenzitu. Díky nejlepšímu postavení ČR v ohrožení příjmovou chudobou a dobrému umístění u obou dalších podukazatelů má naše země prvenství i v tomto souhrnném ukazateli. Zdrojem dat pro výpočet ukazatelů je šetření v domácnostech EU-SILC, které povinně probíhá od roku 2005 ve všech členských zemích EU a jehož metodika je harmonizována Eurostatem.
Konstrukce všech těchto „objektivních“ ukazatelů je zatížena řadou arbitrárních voleb a expertních rozhodnutí, která kvůli jednotné evropské metodice nemusí odpovídat národním specifikům. V případě ohrožení chudobou jde zejména o stanovení ekvivalenční škály a hranice chudoby; u materiální deprivace o výběr položek a jejich počet; omezení ukazatele pracovní intenzity je dáno výběrem osob zahrnutých ve výpočtu a jejich věkovou hranicí.
Šetření EU-SILC přitom umožňuje jiné pohledy na chudobu, které jsou založeny na posouzení situace samotnými domácnostmi, především na výpovědích domácností o tom, jak vycházejí se svými příjmy. Zvolíme-li za kritérium subjektivní chudoby „velké obtíže vyjít s příjmem“, posouvá se ČR na evropském žebříčku do středu (rok 2014). Velké obtíže vyjít s příjmem má téměř 10 % české populace, tedy stejný podíl jako u osob ohrožených příjmovou chudobou. O stejné osoby se ale jedná pouze z jedné třetiny. Oficiální ukazatel tedy zařazuje mezi chudé domácnosti, které tam nepatří, a naopak nezachycuje ty, které tam zřejmě patří (6 % populace).
Nesoulad těchto dvou ukazatelů vrhá stín podezření na objektivní indikátor příjmové chudoby a jeho vypovídací schopnost o situaci v ČR. Struktura populace ohrožené objektivní či subjektivní chudobou se liší demograficky i regionálně. Cílem příspěvku je poukázat na další pohledy na chudobu v ČR, zprostředkované nejen různými indikátory chudoby, ale i jejími dalšími aspekty a fenomény, jako je jednorázové či opakující se ohrožení chudobou nebo její mezigenerační přenos. Jedná se o první komplexní analýzu chudoby, v níž jsou porovnávány různé ukazatele (a jejich průnik), délka trvání stavu chudoby a její mezigenerační přenos, to vše ve srovnání ČR se zeměmi EU za posledních deset let. Jedná se také o kritický přístup, který v evropských dokumentech a četných empirických analýzách chudoby postrádáme.

České kvantitativní studie chudoby a sociálního vyloučení se zaměřují především na její statický aspekt (např. Sirovátka, Kofroň & Jahoda 2011), jejím dynamickým aspektům byly dosud věnovány spíše vstupní studie (Večerník a Mysíková 2015) či zůstávaly doménou kvalitativních přístupů (Růžička 2011). Zahraniční longitudinální výzkumy přitom ukazují, že právě trvání a další časové aspekty chudoby výrazně souvisí s jejími dopady na domácnost v neekonomických oblastech (Layete-Fourage 2004; Carter-Barett 2006). V našem příspěvku vycházejícím z dat EU-SILC navážeme na zahraniční studie využívající panelová data (Cappellari, Jenkins 2002; (Jenkins Van Kerm 2011) k popisu časových „poverty profiles“ české populace. Kromě popisu, kolik českých domácností je v čase zasaženo chudobou trvale (persistent poverty), nárazově a vůbec, se zaměříme na analýzu, jak se v persistenci a zásahu populace v čase liší různé metriky a přístupy k definici chudoby (rozdílné definice relativní příjmové chudoby, materiální deprivace, subjektivní míry chudoby a kombinované ukazatele). Budeme analyzovat nakolik různé segmenty populace trpí různými časovými formami chudoby a s kterými dalšími negativními jevy v životě domácností tyto formy (zejména persistent poverty) souvisí. Cílem příspěvku je otevřít cestu k pokročilým longitudinálním analýzám dopadů chudoby v čase.

Koncept kulturního kapitálu nachází významné uplatnění při studiu sociálních nerovností, v sociologii vzdělávání i sociologii kultury. Zcela v souladu s původní Bourdieuho propozicí se řada studií zaměřuje na různorodé proměny jeho povahy v současných společnostech (Prieur a Savage 2013, Roose 2015, Serre a Wagner 2015) a poukazuje na nedostatečnost mechanického ztotožnění kulturního kapitálu s dosaženým formálním vzděláním či vkusem spojeným s klasickou vysokou kulturou. Obzvláště problematické může toto zjednodušení být při studiu české společnosti, jelikož v dosavadním výzkumu stále citelně chybí diskuze nad rolí kulturního kapitálu v zemích bývalého východního bloku.
Tento příspěvek se zaměří na specifickou roli, kterou kulturní kapitál může sehrávat při přechodu mezi střední a vysokou školou. Na základě dotazníkového šetření studentů maturitního ročníku pražských středních škol z roku 2015 bude analyzována povaha kulturních diferencí a kulturního kapitálu v mladé generaci. Prostřednictvím geometrické datové analýzy (Roux a Rouanet 2004) budou identifikovány hlavní dimenze prostoru kulturní spotřeby a vkusu. Tento prostor přitom bude dán do souvislosti se sociálními rozdíly v rodině původu, stejně jako s dalšími studijními plány studentů (srov. Börjesson et al. 2016). Data z navazujícího šetření provedeného po jednom roce budou využita pro posouzení významu kulturního kapitálu při přechodu mezi středním a vysokoškolským stupněm studia.

Ve všech zemích Evropské unie došlo v posledních dvaceti letech k masivní expanzi vysokoškolského vzdělání, která působila zejména ve prospěch žen. Zatímco na začátku tisíciletí byly ještě ženy vzdělanostně marginalizovanou skupinou, v současné době studuje na vysokých školách a dokončuje vysoké školy více žen než mužů. Podle teorií sociální stratifikace by dosažení vyššího vzdělání mělo vést také k získání vyššího příjmu. Snížení genderové mezery ve vzdělání (educational gender gap) by mělo implikovat snížení genderové mezery v platech (gender pay gap). Deskriptivní statistika ale ukazuje, že tomu tak není, Česká republika dokonce patří k zemím, kde je mezera v platech jedna z nejvyšších v Evropě.
Jedním z předkládaných vysvětlení je strukturální selekce žen do méně lukrativních studijních oborů. Podle tohoto předpokladu jsou ženy výchovou a společností tlačeny k volbě specifických studijních trajektorií. Získané „ženské“ vzdělání je pak předurčuje k zastávání „ženského“ zaměstnání, které je méně prestižní a hůře finančně ohodnocené. Moje hlavní výzkumná otázka tedy zní: „Jaké faktory ovlivňují nižší odměňování žen na trhu páce?“.
Na základě sekundární analýzy dat z první vlny Českého socioekonomického panelu domácností tento předpoklad nepotvrzuji. Ukazuje se, že samotné absolvování feminizovaného studijního oboru (tedy takového, kde je mezi absolventy a absolventkami převaha žen) neimplikuje automaticky získání horšího zaměstnání. Muži, kteří feminizovaný obor absolvují, vykazují výrazně vyšší příjmy než jejich spolužačky.
Ukazuje se tak, že genderová mezera v příjmech je na genderové mezeře ve vzdělávání do značné míry nezávislá. Odlišné odměňování mužů a žen je způsobeno něčím jiným, než je volba feminizovaného studijního oboru. Zjištěné závěry budou diskutovány v celoevropském kontextu založeném na analýze dat z výzkumu European Union Labour Force Survey.