Postery II

Koncept zranitelnosti je na poli sociologie medicíny poměrně novým a je spjat s principem biomedicínské etiky, jímž je autonomie. Tento princip zajišťuje svobodnou volbu a aktivní účast v procesu rozhodování každého pacienta. Naopak zranitelní pacienti jsou pasivní a jejich autonomie je výrazně oslabena. V bioetických směrnicích jsou zranitelní jedinci klasifikováni na základě marginalizovaného statusu a omezeného přístupu k socioekonomickým zdrojům. Mezi tyto jedince patří i migranti a migrantky. Ženy migrantky se ocitají v nové zemi, jež vyznává odlišné tradice, hodnoty a v níž se střetávají s odlišným způsobem fungování medicíny. Cílem příspěvku je představit komplexnost aspektů, faktorů a zkušeností žen migrantek, jež je činí zranitelnými v otázce získání a poskytování zdravotní péče.

Hlavným cieľom príspevku bude predstavenie výsledkov kvalitatívneho výskumu, ktorý bol uskutočnený v rámci vypracovania diplomovej práce obhájenej v júni 2016 na FF UK. Prostredníctvom využitia techniky pološtruktúrovaných rozhovorov sme vytvorili typológiu postojov žien k feminizmu, ktorý je v postkomunistickej histórii Českej republiky charakteristický vysokou dištanciou.
Vzhľadom k špecifickosti českého prostredia sme dospeli k záveru, že je možné identifikovať 4 rôzne prístupy žien vo vzťahu k feminizmu a to „Nie som feministka“, kedy ženy považujú feminizmus za nepotrebný, a to najmä pretože si nie sú vedomé žiadnych výrazných nerovností, ktorými by sa feministické hnutie mohlo zaoberať. Druhým zastúpeným je postoj „Nie som feministka, ale…“, kedy ženy podporujú ženskú emancipáciu, no aj napriek tomu sa s feminizmom stotožniť nechcú. Ďalšou kategóriou je postoj „Som feministka, ale …“, kedy o sebe ženy hovoria ako o feministke, ale zároveň pociťujú voči hnutiu výhrady, týkajúce sa najčastejšie radikálnosti hnutia. Posledným zastúpeným je postoj „Som feministka“, kedy sa ženy identifikujú bez výhrad s feministickým hnutím.
Zásadným bodom v našom výskume bola potreba reflexie latentnosti feministického povedomia v českom prostredí. Vzhľadom na špecifickosť lokálneho kontextu sme dospeli ku konceptu súkromného feminizmu, ktorý môžeme chápať ako zamýšľanú reflexiu genderu konštruovanú životnými trajektóriami v rôznych lokálnych kontextoch, bez snahy ideologicky či verejne presadzovať tento postoj. Koncept súkromného feminizmu, ktorý na rozdiel od ostatných konceptov latentného feminizmu, reflektuje práve uvedomelosť postoja. Významnú úlohu práve zohráva aspekt angažovanosti, ktorý je v tomto prípade chápaný ako dôležitý predpoklad aktívneho, čiže verejného feminizmu, pretože ženy často vnímajú feminizmus ako sociálne hnutie usilujúce o spoločenskú zmenu a ktorého členstvo je podmienené aktívnym zasadzovaním sa za jeho ciele.

Příspěvek představuje výsledky reprezentativního výzkumu popisujícího postoje veřejnosti k ochraně a rozšiřování území divoké přírody v České republice. Zaměřuje se zejména na to, jaké faktory vedou veřejnost k podpoře rozšiřování území divoké přírody a jaké jsou charakteristiky komplexních postojů k ochraně divoké přírody. V rámci této analýzy srovnáváme vliv sociodemografických faktorů s již realizovanými studiemi, shrnujeme výsledky dosavadních výzkumů a srovnáváme postoje k míře striktnosti ochrany přírody, pociťovaných rizik a dalších škál využitých v dosavadních výzkumech.

Naše studie představuje a shrnuje dosud realizované výzkumy týkajících vztahu k divoké přírodě a představila výsledky šetření, které poukazují na míru akceptace divoké přírody v České republice. Ukazuje se, že rozdíl mezi obecnou podporou ochrany divoké přírody a podporou rozšiřování specifických území s vyšším stupněm bezzásahovosti, je v České republice výrazný. Obecné postoje veřejnosti k ochraně divoké přírody v České republice zahrnují estetické ocenění divoké přírody a podporu silné regulace lidských aktivit v územích divoké přírody. V konkrétní rovině nicméně jsou zřejmé rozpaky lidí u jejich schopnosti do ochrany divoké přírody zasáhnout, a zároveň větší zdrženlivost v otázce rozšiřování území divoké přírody.

Reprezentativní výzkum vnímání divoké přírody jsme vzhledem k nejasnému vymezení pojmu divoká příroda v české debatě koncipovali jako několikastupňový. V jeho úvodu se uskutečnilo padesát polostrukturovaných rozhovorů a následné pilotování dotazníku na sto respondentech, při nichž jsme ověřovali aspekty využitých škál a studií. Samotné šetření proběhlo v květnu a červnu 2015 dle stanovených kvót odpovídajícím dospělé populaci osobním dotazovaním celkem 2023 respondentů. Zjištění výzkumu jsme validizovali čtyřmi doplňujícími ohniskovými skupinami. Při interpretaci a srovnání dat jsme vycházeli především z deskriptivních statistik, korelačních analýz, posouzení škál pomocí Cronbachova alfa a regresní lineární analýzy.

Výsledky poukazují na specifický vztah k ochraně divoké přírody v České republice formovaný dlouhodobým sporem o divoká území v Národním parku Šumava a několik významných faktorů ovlivňujících podporu rozšiřovaní divoké přírody v regresní analýze. Patří mezi ně pociťovaná nutnost zásahů v přírodě, estetický vztah k přírodě, akceptace sebe-obnovitelné schopnosti přírody, průměrná míra návštěv divoké přírody a subjektivní vnímání rozlohy divoké přírody. Korelační analýza ukázala, že podpora rozšiřování divoké přírody souvisí s nižším věkem a vyšším vzděláním. Více ale podpory divoké přírody asociuje se sympatiemi k environmentálním myšlenkám a mírou environmentálního znepokojení.

Pro případné zvyšování podílu těch, kteří podporují rozšiřování divočiny je nezbytné: oslabovat vnímání divočiny jako něčeho zanedbaného, co představuje ohrožení pro okolí, budovat její definici jako esteticky hodnotného prvku a především oslabovat antropocentrické pojetí přírody. Samotné vnímání ohrožení přírody nestačí k tomu, aby lidé více podporovali rozšiřování divočiny, ale představuje jeden sice z významných, ale doplňkových faktorů. Toto vnímání totiž implikuje jak antropocentrická řešení postavená na větším stupni lidské ingerence do běhu přírody, ale i biocentrická přiznávající přírodě větší autonomii. Pokud tedy chceme demokraticky rozšiřovat divokou přírodu, tak nelze jinak než budováním přesvědčením o její autonomii. Významnějším faktorem než strach či obava o divokou přírodu se ukazuje přesvědčení o jejich obnovitelných schopnostech a důvěra v záchovné procesy.

Příspěvek se zaměřuje na otázky, jestli v České republice podporuje ochranu klimatu a ochranu stejná skupina veřejnosti jako ochranu divoké přírody a dále, zda podporu pro ochranu klimatu zvyšují stejné, nebo odlišné sociokulturní proměnné jako ochranu divoké přírody.
K zodpovězení těchto otázek jsou využita data z dotazníkového šetření mapujícího postoje v oblasti ochrany divoké přírody a ochrany klimatu na reprezentativním vzorku dospělé populace České republiky. Nezávislými proměnnými jsou různé socio-kulturní proměnné, jako například sociodemografické proměnné, účast ve volbách, důvěra v nevládní organizace a ve vědecké a výzkumné instituce, hodnotové orientace získané ze Schwartzova Portrait Values Questionnaire, environmentální přesvědčení (New Ecological Paradigm), nebo trávení volného času v přírodě. Závislými proměnnými jsou pak proměnné spojené s ochranou klimatu a ochranou divoké přírody.
Ukázalo se, že česká veřejnost souhlasí s ochranou divoké přírody výrazně více než s ochranou klimatu: zatímco ochranu divoké přírody podporuje 39,89 % těch, kteří nepodporují ochranu klimatu, naopak je to pouhých 6,67 %. Pro odpověď na první otázku, tedy zda v České republice podporuje ochranu klimatu stejná skupina veřejnosti jako ochranu divoké přírody, bylo potřebné provést srovnání skupin výzkumného vzorku. Srovnání testem čtyř skupin rozdělených podle jejich souhlasu s ochranou klimatu a ochranou divoké přírody Kruskal-Wallisovým ukázalo, že většina statisticky významných proměnných diferencuje jednotlivé skupiny na škále od těch, kteří nepodporují ani jednu z obou oblastí ochrany, k těm, kteří podporují obě oblasti ochrany. Zajímavé je, že se respondenti podporující ochranu divoké přírody více podobají těm, kteří nepodporují žádnou z ochran než těm, kteří je podporují obě. Souhlas s ochranou klimatu tak vychází jako exkluzivnější proenvironmentální postoj, což odpovídá i jeho podpoře u veřejnosti. Skupiny veřejnosti, které podporují pouze ochranu klimatu nebo pouze ochranu divoké přírody, se podle Mann-Whitneyho testu statisticky významně liší v několika socio-kulturních proměnných. Ti, kteří souhlasí pouze s ochranou klimatu, statisticky významně více chodí k volbám, více věří vědeckým a výzkumným institucím, jsou konformnější a více svého volného času tráví v přírodě. Stojí za pozornost, že New Ecological Paradigm mezi těmito dvěma skupinami nediferencuje.
Odpověď na druhou výzkumnou otázku, tedy zda podporu české veřejnosti pro ochranu klimatu na zvyšují stejné (nebo odlišné) sociokulturní proměnné jako v případě podpory ochrany divoké přírody, jsme zjišťovali prostřednictvím regresní lineární analýzy. Z výsledků vyplývá, že podporu pro ochranu přírody a životního prostředí v obou zkoumaných oblastech zvyšuje environmentální přesvědčení (vyjádřené New Ecological Paradigm), trávení volného času v přírodě a altruismus. Celková podpora ochrany divoké přírody je vyšší mezi obyvateli z větších měst, hodnotově orientovanými vedle altruismu také na úspěch, uznání, zážitky a moc (ego-motivace), kteří více chodí k volbám, důvěřují neziskovým organizacím a méně vědeckým a výzkumným institucím. Celková podpora ochrany klimatu je zas spojena s nižším věkem, s nižším příjmem domácnosti per capita a také vyšší účastí ve volbách. Získané výsledky budou diskutovány v širším kontextu výzkumu ze zahraničí.