D10 Obavy ze zločinu

Příspěvek se soustředí na diskusi paradoxních trendů ve vývoji kriminality a jejího vnímání. Využije při tom data ze série reprezentativních výzkumů postojů české veřejnosti. Zaměří se kromě toho na přesuny od obav ze zločinu k obavám z korupce (a zpět). Poukáže na souvislosti mezi obecnými postoji a každodenní zkušeností, ukáže též na relativně slabou roli psychologických dispozic (úzkostnost, nízká sebekontrola).

Příspěvek se bude zabývat obavami Čechů z kriminality a jejich koreláty. Konkrétně se zaměří na testování Ferrarova komplexního modelu obav z kriminality, který zdůrazňuje vztah mezi obavami, vnímaným rizikem viktimizace a dalšími individuálními a sociálními faktory (pohlaví, věk, viktimizace jedince, prostředí, ve kterém žije, apod.). K tomuto účelu jsou využívána data z výzkumů Aktér 2015, European Social Survey R5 a Výzkumu viktimizace mládeže. Výsledky strukturního modelování naznačují, že testovaný model je relevantní i pro Českou republiku. Zmíněné individuální a sociální faktory úzce souvisí s tím, jak respondenti vnímají riziko své vlastní viktimizace, což dále ovlivňuje intenzitu, resp. frekvenci, jejich obav z kriminality. Navíc existuje poměrně velká shoda mezi faktory, které ovlivňují obavy z kriminality u dospělé populace a mládeže.

Výzkum obav ze zločinu se soustředí téměř výhradně na dospělou populaci a kategorie mládeže stojí stále na okraji zájmu. Tato situace je poměrně paradoxní, neboť viktimizace je u dětí častějším jevem nežli u dospělých, a obavy jsou proto zcela namístě. Výzkum dětí je podstatný i z vývojové perspektivy, neboť k výraznější diferenciaci, například z genderového hlediska, dochází právě již během dětství. Zahraniční výzkum obav ze zločinu u mládeže často přejímá teoretické modely navržené pro dospělou populaci a pokouší se je různě rozšiřovat, zejména o faktory z oblasti rodiny, neboť lze předpokládat, že obavy jsou přenášeny z rodičů na děti a odráží se i v přístupu rodičů k výchově dětí.
Cílem tohoto příspěvku je představit výsledky výzkumu obav ze zločinu u mládeže v ČR a analyzovat rizikové a protektivní faktory, a to především se zaměřením na indikátory ukazující různé přístupy rodičů k dětem (např. kvalita vazby, dohled) a na různé formy viktimizace. Využívána jsou data z Výzkumu městské mládeže 2015, který se zaměřil na žáky 9. ročníků škol ze 4 největších měst v ČR (N=1546). Po základní deskripci fenoménu obav ze zločinu budou prezentovány vybrané bivarietní vztahy a následně i hierarchicky vystavěný regresní model, jenž umožní zhodnotit přínos rizikových a protektivních faktorů z různých oblastí. Diskutován bude především význam rodinných faktorů a genderových rozdílů a pozornost bude věnována i komparaci s výsledky zahraničních studií a se situací u dospělé populace.

Příspěvek se zabývá vztahem důvěry v systém trestní spravedlnosti a obav z kriminality v českém prostředí. Je zaměřen na empirické ověření tzv. hypotézy ujištění o vlivu důvěry v systém trestní spravedlnosti na obavy z kriminality. Předpokládáme, že lidé vnímající systém trestní spravedlnosti jako efektivní, férový a důvěryhodný, posuzují pravděpodobnost viktimizace jako nižší, a v důsledku se i méně obávají kriminality. Předpoklady ověřujeme pomocí strukturního modelování na datech z českého šetření Aktér (kvótní výběr, N = 926) provedeného Katedrou sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 2015. Zjištění naznačují, že vliv důvěry v systém trestní spravedlnosti na pocit bezpečí a míru obav z kriminality je v českém kontextu patrný, pokud zohledníme přímé zkušenosti respondentů s policisty jakožto představiteli systému trestní spravedlnosti. Efekt zůstává signifikantní i při zohlednění vlivu vnímané sociální dezorganizace v okolí bydliště a při kontrole pohlaví, věku, vzdělání, velikosti místa bydliště a viktimizace respondenta. Zjištění lze interpretovat jako doklad účinnosti trestní politiky založené na kvalitě interakcí a procedurálně spravedlivém přístupu pro snižování obav z kriminality.