A6 Hermeneutika v sociologickém poznání

Příspěvek spadá do oblasti obecné sociologické teorie. Prezentuje koncepci sociální intersubjektivity jako teoretický přístup pro vysvětlení toho, jak v sociální interakci dochází ke generování sociální změny. M. Archerová rozvinula v sérii knih teorii morfogenetického cyklu a zdůraznila důležitost emergentních důsledků sociálního jednání. Přestože Archerová opírá teorii morfogenetického cyklu o realistickou filozofii R. Bhaskara, domnívám se, že tato koncepce může být podpořena také s využitím hermeneutiky. Archerovou kritizované spojení hermeneutiky s teoretizováním založeným na „centrálním sloučení“ (central conflation), jak je nacházíme u A. Giddense, by nemělo bránit ve sledování tohoto směru výzkumu. Vztah mezi (kritickým) realismem a hermeneutikou zatím nebyl dostatečně vyjasněn. V české sociologii navíc tyto teoretické pozice, které se obě prezentují jako alternativa vůči empiricismu, zatím nebyly příliš diskutovány.

Příspěvek předloží dva hermeneutické pojmy vhodné pro teoretické objasnění intersubjektivní emergence. Prvním je pojem vyprávění P. Ricoeura, který rozlišuje „prefiguraci“, „konfiguraci“ a „refiguraci“ jako tři fáze pro postižení toho, jaký je vliv narativní (re)deskripce sociálního řádu a jejího intersubjektivního sdílení na reprodukci nebo změnu tohoto řádu. Druhým je pojem rozhovoru H.-G. Gadamera, který lze chápat jako intersubjektivní komunikaci dávající vzniknout výsledkům (významům, reflexím, rozhodnutím o jednání apod.), jež nikdo z účastníků rozhovoru předem nezamýšlel. Oba pojmy umožňují dynamizovat problematiku klasických sociologických teorií intersubjektivity, které se převážně zajímaly o otázku reprodukce sociálního řádu, a zároveň také analyzovat vztah vedoucí od rozumění přes jednání k intervenci aktérů do reálného sociálního dění.

Příspěvek vznikl v rámci probíhajícího tříletého grantu GAČR (2015-2017), jehož tématem je aplikace hermeneutiky na sociologickou teorii intersubjektivity.

Alfred Schütz se inspirací v díle Edmunda Husserla pokusil vytvořit vlastní teoretický přístup ke společnosti, jejím podobám a vývoji, stejně jako k člověku a problematice lidství v jejím rámci. Tento přístup v sobě obsahuje jak metodologii fenomenlogickou, tak metodologii sociologickou. Zvláště pak s ohledem na Schützovu inspiraci v kritice technologizace společnosti frankfurtskou školou se jeho přístup jeví nadčasovým. A to především v současnosti, která je svou prostoupeností všudypřítomných technologií silně a hluboce ovlivněna v možnosti vytváření a utváření vzájemnosti mezi lidmi. Tento příspěvek si klade za cíl interpretovat problematiku technologizace vztahu k druhému člověku, a na základě Schützova rozlišení mezi nebenmenschen a mitmenschen ozřejmit, v jakém postoji k druhým se současný člověk nachází a jaké z toho plynou důsledky pro jeho ochotu angažovat se na utváření společnosti obecně, a koexistence zvláště.

Cílem tohotopříspěvku je revitalizovat sociologii literatury za pomoci metody strukturní hermeneutiky navržené tzv. "silným programem" kulturní sociologie. Klíčovým argumentem je, že literaturu nelze redukovat na pouhý odraz sociální struktury. Podstatnou úlohu při komunikaci se čtenářem a sdělování významů hrají i emoce, artikulované prostřednictvím poetické funkce jazyka. Abych demonstroval význam poetiky v sociologické analýze jazyka, (1) nejdříve shrnu historický vývoj sociálněvědného bádání běžně označovaného pojmem "sociologie literatury". (2) Následně demonstruji a vyvsvětlím limity těchto přístupů a (3) obohatím je o nové koncepty, jež pojímají literaturu jako autonomní a exaplanačně silný sociální fakt. V závěrečné částí (4) na empirickém příkladu ukážu, jak tento nový teoretický rámec funguje a v čem je pro sociální bádání vhodnější než dosavadní přístupy.
Cílem empirické části je zmapovat, jakým způsobem je ve vybraných českých a československých prozaických dílech vydaných po roce 1989 reprezentována diskontinuita, resp. kontinuita, mezi dvěma legálními československými režimy, jež jsou od sebe odděleny sérií událostí obecně označovaných pojmem „sametová revoluce“. Pojem diskontinuita chápu jako přerušení spojitého vnímání historického toku a s tím související změnu klasifikačních rámců mezi dvěma érami, které byly takto odděleny. O věcech a událostech v jedné éře se mluví a píše jiným způsobem než o věcech a událostech v éře druhé. Pakliže hovořím o konstrukci diskontinuity, nemám na mysli manipulativní či účelové vytváření předělu mezi dvěma režimy. Spíše se jedná o široké spektrum účastníků na nejrůznějších pozicích ve společnosti, kteří do diskursu vnášejí svoje rozličné motivace podepřené různorodou životní zkušeností. V tomto smyslu může být diskontinuita, resp. kontinuita, mezi érou před a érou po Sametové revoluci konstruována prezidentským projevem stejně tak jako každodenními řečovými projevy v rodinné domácnosti. Abych byl schopen sledovat mechanismus ovlivňování mezi literaturou a sociální sférou, zaměřím se na veřejnou debatu, která se nějakým způsobem dotýká literárního pole; tj. budu sledovat literární recenze, články, internetové blogy, rozhovory, mediální debaty, které se dotýkají zkoumaného fenoménu.

Sociologické přístupy k umění byly od jejich začátků spojeny s chvályhodnou snahou umění lépe porozumět a vidět ho v neobvyklé perspektivě – v sociálních souvislostech. Některé pohledy získaly postupem času zvláštní oblíbenost a začaly žít vlastním životem. Někdy nakonec nabyly i podoby zcela opačné, než jakou měly v době vzniku – tak jako se Adornův nesmírně kritický pojem kulturní průmysl transformoval do kulturních průmyslů, které ovšem nyní představují jev pozitivní a žádoucí. Z kontextů vytrhané teze např. Pierra Bourdieua, Howarda Beckera nebo Nathalie Heinichové zas umožnily zpochybnit jakoukoli podobu umění, odebraly schopnosti a zásluhy umělcům a naprosto zásadním způsobem znemožnily všechny formy hodnocení umění. Cílem příspěvku bude na základě těchto proměn teoretických přístupů ukázat, že některé formy sociologie umění usilují o faktickou likvidaci předmětu svého zájmu.