B4 Sociologie politiky a vládnutí

Příspěvek se soustředí na představení některých výsledků grantového projektu "Stabilita a změny prostorových vzorců volebních preferencí na území České republiky od zavedení všeobecného hlasovacího práva – příčiny a důsledky". Primárním cílem příspěvku je odpovědět na to, jaké jsou prostorové vzorce volebního chování po roce 1990 a jaký byl jejich vývoj v čase. Detailní poznání geografie volebního chování umožní se následně soustředit na druhou klíčovou otázku: Proč jsou politické preference obyvatel žijících v různých obcích Česka odlišné?
Pokud neměříme politické preference voličů volební úspěšností jednotlivých politických stran a hnutí, ale spíše mírou, jakou byly ve volbách podpořeny celé ideologicky definované stranické rodiny, zjišťujeme, že navzdory významným a hlubokým sociálním, ekonomickým a politickým změnám, kterými naše země po roce 1989 procházela, byla struktura politických preferencí voličů v zásadě dosti stabilní. Měříme-li identifikaci lidí s různými politickými ideologiemi typu „komunistická“, „sociálnědemokratická“, „liberální“, „konzervativní“, „křesťanskodemokratická“ atd., pozorujeme rovněž určitou změnu v čase: s postupem času se zvětšuje podíl lidí, kteří se neidentifikují s žádnou z politických ideologií.
Výsledky analýz ukazují, že rozdíly mezi obcemi jsou v tomto ohledu velmi podstatné. Existují tři hlavní prostorově definované dimenze rozdílů ve volebním chování. První představuje spíše makrogeograficky definovaný rozdíl mezi západní a východní částí republiky. Druhý představuje spíše mezoregionálně definovaný rozdíl mezi metropolitními oblastmi a periferiemi. Konečně třetí představuje rozdíly mezi rychle rostoucími suburbánními oblastmi a ostatními obcemi.
Zvláštní pozornost je věnována identifikaci faktorů, které přispívají k dlouhodobé stabilitě, či naopak změnám prostorových vzorců politické podpory stranám, stranickým rodinám a obecně politickým ideologiím.

Zatímco na lokální úrovni žije z politiky několik tisíc osob, převážně starostů, a v obou komorách parlamentu zasedá bezmála tři sta poslanců a senátorů, uvolněných krajských politiků není víc než 160. Pro víceúrovňové kariéry politiků z povolání představují kraje úzké hrdlo, ale také příležitost. Jde především ale nikoliv výhradně o členy krajské exekutivy. Zatímco počet členů krajské rady jednoznačně určuje zákon s ohledem na velikost kraje, o počtu uvolněných pozic a jejich funkcích rozhoduje zastupitelstvo kraje. Povolební vyjednávání i změny v počtu uvolněných pozic během volebního období jsou proto suverénním aktem krajských politics, jež spoluutváří podobu krajských polity a mohou ovlivňovat specifické krajské politiky (policies). Struktury příležitostí pro dráhu krajského profesionála se mění v čase a také se významně liší mezi kraji. V článku budou testovány různé faktory (individuální, stranické, strukturální), které mohou spoluurčovat počet uvolněných krajských politiků a to s ohledem na vývoj od ustavení krajů až po rozložení vzešlé z krajských voleb 2016.

After 1989, the scholarship on civil society and non-governmental organisations (NGOs) in Central and Eastern Europe largely assumes that the communist past was a detriment to the growth of civil society and the West has been the most important influence. These assumptions have led few to question how post-1989 NGOs with a communist past adapted to the new reality in the CEE region. Major theories of organisational survival, neo-institutionalism and ecological theory, have yet to address the problem of organisational change in environments of extremely low levels of democracy and radical social change. Ecological theory strives to explain how the environment “selects” the strongest organisations and “kills” the rest, and why organisational adaptation can be hazardous (Hannan and Freeman 1984). Neo-institutionalism asks why organisational change can be a successful response to institutional pressures (e.g., norms and values) and a good survival strategy (DiMaggio and Powell 1983). In this study, I combine organisation and regime change theories to test their explanatory potential for post-1989 NGO adaptation, using the example of Czech youth organizations. I draw on historical and archival documents, and semi-structured in-depth interviews with the members of Pioneer (Pionýr). I show how Pioneer adapted to new norms and values of the Czech society and how it has interpreted its communist past in conditions of radical social change. Anti-communist policies, such as lustration, triggered changes inside the organisation. The preliminary results show that while neo-institutionalism justifies major transformations in Pioneer, it fails to explain some counter-productive changes (lack of universal scope) within organisation. Ecological theory also fails to account for unfavourable continuities (e.g., name and scout-like uniform) of organisational attributes.