C3 Migrace v moderní společnosti

Garant panelu: Dr. Nicole Horáková, M.A.

2. 2. 9:00

Reprezentace tématu migrace ve vybraných pořadech Českého rozhlasu v roce 2015

Renáta Sedláková, Marek Lapčík, Zdenka Burešová

Anotace

V roce 2014 muselo podle OSN celosvětově opustit domov nejvíc osob od konce 2. světové války, přesněji asi 59,5 miliónů lidí. Do Evropy jich ale přichází pouhý zlomek, o azyl zde požádalo přibližně 625 tisíc osob. Česká republika je hlavně zemí tranzitní a v rámci Evropské Unie zde žádá o azyl nejméně osob. V roce 2015 v ČR požádalo o mezinárodní ochranu 1525 cizinců a 71 zde získalo azyl. Přesto bylo patřilo téma migrace k těm nejvíce frekventovaným v českých zpravodajských médiích v daném roce. Jaký je obraz migrantů vytvářený médiem veřejné služby ČRo ve svých zpravodajských a publicistických relacích vysílaných na stanicích Radiožurnál a Plus? Jaké klíčové znaky jsou migrujícím připisovány a jaký charakter mají zveřejňované zprávy z hlediska teorie zpravodajských hodnot? Lze informování o migraci ve vysílání ČRo označit za vzbuzování morální paniky? Nejen na tyto otázky odpovídala studie vypracovaná na základě poptávky Rady ČRo zaměřená na analýzu vybraných pořadů (Hlavní zprávy ve 12, Hlavní zprávy ve 12 – rozhovory a komentáře, 60 minut, Den podle…, Pro a Proti a Názory a argumenty) v období od 17.8. do 18..9. 2015 tedy bezprostředně po zveřejnění petice českých vědců proti xenofobii.
Analýza, která kombinovala kvantitativní (obsahovou analýzu) i kvalitativní (sémiotickou analýzu, analýzu diskurzu, postupy zakotvené teorie) výzkumné techniky, se zaměřila na identifikaci klíčových charakteristik, mechanismů a postupů vytváření mediální reprezentace tématu migrace ve sledovaných relacích.  V daném období bylo ve vybraných pořadech odvysíláno 256 sdělení s tematikou migrace, což v kontextu míry pokrytí jiných událostí znamenalo nejvíce exponované téma. Pro reprezentaci tématu migrace na obou stanicích ČRo je klíčový způsob výstavby jednotlivých sdělení i ukotvení dílčích událostí do již předem nastaveného tematického rámce. Děje se tak především v důsledku rutinního užití několika vzájemně propojených a navzájem se doplňujících/posilujících postupů. Patří k nim: – privilegovaný přístup pouze určitých typů mluvčích na úkor jiných (vysoký podíl citací institucionálních zdrojů (politici, policie, úřady) a mizivé zastoupení samotných migrujících); – selektivní a disproporční reprezentace aspektů, atributů a kontextů tématu migrace obecně i dílčích událostí (faktů, dat), jež jsou k němu vztahovány a „instrumentalizací“ tématu migrace pro tematizaci dílčích či pouze souvisejících událostí (jakkoli se zvýšená migrace odehrávala mimo území ČR, téma bylo prezentováno v úzkém vztahu s domácím prostředím). Ty lze identifikovat ve výstavbě narativů jednotlivých sdělení např. skrze akcentaci konfliktnosti či negativity prezentovaných událostí; v sémanticky manipulativním označování aktérů (ekvivalentně jsou používána označení uprchlík – běženec – i/migrant – žadatel o azyl – azylant i slovní spojení označující jejich jednání a místa pohybu nebo metaforická označení a eufemismy); ve stereotypizaci aktérů a naturalizaci vztahu mezi jejich identitou a implikovanými (negativními) vlastnostmi prostřednictvím hodnotově zabarvených metaforických označení (záplava, příliv); – konstruování sdělení do opozice MY vs ONI. Přestože vzhledem k povaze tématu není myslitelná jeho „zcela vyčerpávající“ či „zcela komplexní“ reprezentace, analýza ukázala, že její výsledná podoba vytvářená sledovanými pořady ČRo je výrazně disproporční.

Musí mít Čech český původ? Vnímání migrace a její efekt na národní identitu

Klára Plecitá

Anotace

Důraz na společný původ je nejvýznamnějším indikátorem etno-kulturní dimenze národní identity (Kohn, 1955; Smith, 1986; Jones & Smith, 2001a, 2001b; Haller, Kaup & Ressler 2009; Bechhofera & McCrone, 2014). Podle etno-kulturního konceptu národní identity jsou národy považovány za společnosti vzájemně provázaných rodin, které mají společné předky, žijí po dlouhou dobu na určitém území a sdílejí stejné zvyky a kulturu včetně jazyka a náboženství od dětství (Weber, 1978, Connor, 1994; Barett, 2000; Guibernau, 2004; Haller, Kaup & Ressler, 2009). Mýtus společného původu se utváří v průběhu socializace (Barett, 2000; Ford, Tilley & Heath, 2011) a má klíčový význam pro národní identitu a sociální soudržnost (Guibernau, 2004). Mnoho národů má tento mýtus podpořen i legendární postavou praotce – zakladatele národa (Jákob/ Izrael, Frankus, Latinus, Romulus, Gotha, Hayk). Češi například sdílejí legendu o praotci Čechovi zmíněnou již ve dvanáctém století v latinské Kronice České.
Populace národních států však fakticky nejsou tvořeny pouze provázanými rodinami, které se mění narozeními a úmrtími. Mění se také také migrací. Pro migranty je nemožné změnit původ předků a proto přistěhovalci nebo děti přistěhovalců nepodporují púvod jako kritérium národní identity (Schulman, 2002; Ford, Tilley & Heath, 2011). Přistěhovalci a jejich potomci z kulturně podobných zemí jsou však nakloněni přijmout zvyky a kulturu a stát se členy národa, zatímco pro přistěhovalce z kulturně odlišných zemí to vždy snadné není. Proto národy vykazují větší vstřícnost při přijímání imigrantů z kulturně podobných zemí. Vnímání vztahů mezi národy, či příslušníky národa a národnostními minoritami v nich žijícími, je založeno na vnímání rozdílu mezi členskou a nečlenskou skupinou (in-group vs. out-group).
Jakýkoli národ může mít mnoho současně existující významných nečlenských skupin – „significant others“ – z nichž některé vnímá pozitivně a jiné negativně (Triandafyllidou, 1998).
Ve svém příspěvku přiblížím, jak se Čechům od roku 1938 do současnosti proměňovali „significant others“. Na výsledcích regresního modelu na datech z ISSP 2013 – Národní identita III také ukážu, jak moc je česká národní identita definována českým původem a jak  se význam českého původu mění podle pohlaví, věku, vzdělání, velikosti sídla, náboženství, původu rodičů, otevřenosti vůči migraci z chudých zemí EU, otevřenosti vůči migraci z chudých zemí mimo EU a vnímání shodnosti s největšími skupinami legálních migrantů žijících v současnosti v České republice. Výsledky analýz ukazují, že český původ je méně důležitá součást národní identity mezi mladšími kohortami, lidmi žijícími ve velkých sídlech, potomky rodičů narozených mimo území České republiky a u lidí, kteří podporují imigraci z chudých zemí mimo EU do ČR.

Ukrajinci v Česku: časy se mění?

Markéta Seidlová, Dušan Drbohlav

Anotace

Jednou z hlavních charakteristik ukrajinské společnosti po rozpadu SSSR je velký objem zahraniční migrace, resp. emigrace. Mezi roky 2005 a 2008 byly nejpopulárnějšími cílovými zeměmi ukrajinských emigrantů Rusko, Itálie a Česko, zatímco v letech 2010-2012 se jimi staly Rusko a Polsko. Ozbrojený konflikt, který na Ukrajině začal na jaře 2014, přinesl radikální změnu politické i ekonomické situace v zemi, čímž se zároveň stal novým push faktorem pro (případné) migranty. Předkládaný příspěvek zkoumá změny migrační vzorců ukrajinských občanů na příkladu Česka, kde tito představují celou čtvrtinu ze všech imigrantů žijících v zemi. Rozsáhlé kvalitativní šetření, které probíhalo v době od června 2015 do června 2016 a které si kladlo za cíl zmapovat současnou a budoucí migraci na Ukrajině v důsledku probíhajícího konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem (ztráta Krymu a boje o Donbas), přineslo jako hlavní výsledky následující nové vzorce migrace z Ukrajiny do Česka:
Prvním je takzvaná „polská trasa“, tedy využívání polských víz na cestu do Česka, pokud jsou česká víza přes české velvyslanectví nedostupná. Dalším je pak změna ve složení imigrantů: oproti minulosti nyní migrují do Česka především mladí lidé, studenti a rodinní příslušníci těch, kteří jsou již v Česku, přičemž nebezpečí vojenského konfliktu a s tím související napjatá atmosféra v dotčených regionech a zhoršující se sociálně-ekonomická situace jsou pravděpodobně dva nejdůležitější důvody pro emigraci. Překvapivý je ale fakt, že přímá zahraniční emigrace z konfliktních oblastí je spíše ojedinělá: tito lidé se v naprosté většině případů stávají pouze tzv. vnitřními vysídlenci (internally displaced people). Pouze výjimečně někteří z nich později migrují do zahraničí – jako žadatelé o azyl nebo jako ekonomičtí migranti, ale z již jiných primárních destinací na Ukrajině. Dalším významným trendem je pak posun od původně téměř výhradně dočasné, nadnárodní a cirkulární migrace směrem k migraci ve smyslu trvalého usazení. Integrace migrantů do širší společnosti (tj. vně rodiny) je složitější, neboť jejich možnosti stýkat se s většinovým obyvatelstvem jsou stále spíše omezené a jsou pravděpodobnější u profesionálů s lepšími pracovními pozicemi. Výsledky výzkumu také naznačují možnost problematických vztahů uvnitř ukrajinské diaspory, vztahující se k rozdílům v době příchodu do země („starousedlíci“ versus „nově příchozí“) a k oblasti původu migrantů na Ukrajině („západní“ versus „východní“ Ukrajinci).

Pohled na mezinárodní migraci a na individuální vztahy s migranty není vždy shodný

Dita Čermáková, Yana Leontiyeva

Anotace

Pohled na jevy pojící se s příchodem a životem migrantů v hostitelské zemi nemusí být vždy  jednotný a může se odlišovat podle různých úhlů pohledu. Naší otázkou je, zda se liší postoje k migrantům jako jednotlivcům a postoje k mezinárodní migraci jako společenskému fenoménu. A existuje-li tato odlišnost, tak ji vysvětlit. Postoje k jednotlivcům přestavují individuální vztahy s migranty jako například vzájemné setkávání, spolupráci na pracovišti, sousedské bydlení, vzájemnou pomoc, smíšená manželství atd. Postoje k mezinárodní migraci představují hodnocení dopadů pro společnost např. pro ekonomiku, trh práce, sociální systém, bezpečnost, kulturu. Existenci dvou úhlů pohledu dokládáme dvěma teoretickými přístupy: 1) Individuální úroveň o mezietnickou kontaktní teorii, která za pozitivnějším vnímáním migrantů vidí možnost a existenci kontaktů; 2) skupinovou úroveň o mezietnickou skupinovou konkurenci, která za vyššími počty a toky migrantů vidí vyšší strach a soupeření o hmotné a nehmotné statky. Z dat shromážděných v rámci Evropského sociálního výzkumu v roce 2014 vyplývá významný rozdíl mezi výpověďmi migrantů podle toho, zda se vyjadřují k migrantům jako jednotlivcům a migraci jako sociálnímu fenoménu. Pozitivnější postoje jsou na individuální úrovni. Větší rozdíly mezi sledovanými úrovněmi existují v zemích s migrační tradicí, jako je Nizozemsko, Švédsko, Švýcarsko, což je dáno především pozitivnějším hodnocením individuálních vztahů a srovnatelnými výpověďmi na skupinové úrovni. Vysvětlení těchto odlišností již není tak jednoznačné. Více charakteristik vysvětlující tyto dva pohledy jsme našli u skupinové úrovně, kde je důležitější než na individuální úrovni pohlaví a zkušenost s nezaměstnaností. Pro individuální úroveň je důležitá země, kde respondent žije. Viditelnější odlišnosti mezi úrovněmi jsou mezi jednotlivými zeměmi. Na skupinové úrovni je vedle pohlaví a zkušenosti s nezaměstnaností důležitý také věk, vzdělání, příjem a minimum kontaktů s cizinci. Na individuální úrovni věk, blízké a pravidelné kontakty. Co se týče základních lidských hodnot, tak na individuální úrovni je důležitější univerzalismus skrývající porozumění, tolerance a ochrana blahobytu pro všechny lidi. Na skupinové úrovni jsou významnější hodnotou bezpečnost, benevolence (ochrana a prosperita těch, s nimiž jsme v každodenním kontaktu) a konformismus pojící se sebekázní, poslušností a nepřekračování norem.

Postoje většinové společnosti k „cizincům“ v kontextu lokálních mezi-etnických vztahů: konviviální interakce, diskurzivní praktiky a strukturální podmíněnosti

Klára Fiedlerová, Luděk Sýkora

Anotace

V příspěvku analyzujeme, jak se většinová společnost sžívá s rostoucí etnickou rozmanitostí v městské čtvrti Praha-Libuš, kde vznik areálu Sapa vedl k nárůstu vietnamské populace a tedy i příležitostem k mezi-etnickému kontaktu. Diskutujeme postoje, reakce a vztahy majoritní populace k vietnamským sousedům. Díky relativní etnické homogenitě a nedostatkem kontaktu s etnickou jinakostí se v postsocialistických společnostech projevuje strach z nově příchozích
migrantů. Na základě zahraničních zkušeností lze předpokládat, že větší sociální kontakt a prohloubení zkušenosti s migranty povede k větší toleranci a respektu k etnické jinakosti. V příspěvku se proto ptáme, zda je každodenní konviviální
interakce ve veřejném prostoru, místech bydliště nebo obchodech doprovázena otevřenějšími postoji k Vietnamcům, kladnějším hodnocením vzájemného soužití a transformací etnických hranic. Zároveň se ale také zabýváme tím, zda se
reprodukují, vytvářejí nebo posilují etnické hranice. Vedle mezi-osobního kontaktu, který probíhá v každodenním životě lokality, analyzujeme narativy přijetí a exkluze. Představujeme vnímané nebo reálné ekonomické a kulturní hrozby a příležitosti, které přítomnost Vietnamců přináší lokalitě a místním obyvatelům. Diskutujeme, jak dalece tyto postoje a narativy pocházejí z vlastní zkušenosti z mezi-osobního kontaktu, nakolik souvisí s reprezentacemi Vietnamců v mediálním a politickém diskurzu, které působí jako zvláštní síla formující a posilující představy o “jiných”, a v neposlední řadě ukazujeme jejich souvislost s materiální frustrací, pocity nespravedlnosti a místního úpadku, nebo naopak společenského či osobního profitu a obohacení.

Úvod > Konferenční příspěvky > C3 Migrace v moderní společnosti