C2 Od kolébky až za hrob?

Garant panelu: doc. PhDr. Iva Šmídová, Ph.D.

1. 2. 16:40


Meze (ne)živého: vymístěná smrt v kulturní produkci

Tereza Bartoňová

Anotace

Příspěvek si bere za cíl detailně popsat přístup společnosti ke smrti ve 20. století a také zásadní změny postojů oproti minulosti, které se promítají v (pop)kulturní produkci. Teoreticky bude navazovat především na práce P. Ariese (Dějiny smrti), metodologicky však využije poznatků ze sémiotiky a kulturálních studií, hlavně z analytických prací Tartusko-moskevské školy a Nového historismu. Autorka se pokusí představit proměnu uměleckých děl a textů, které reflektují „vymístěnou“ či „převrácenou smrt“. Tento proces probíhá podobným způsobem, jakým k tomuto docházelo ve středověkém umění, které nabádalo k „dobré smrti“. V určitém momentu však došlo ke zlomu v rovině obsahu i formy umělecké tvorby a tato změna dopomohla společnosti k přechodu na další fázi postoje ke smrti. Centrálním tématem tedy bude personifikace smrti jakožto zhmotněného strachu, její podoby a dopady na společnost a umění. Příspěvek také popíše pohřební i společenské rituály, které jsou s různými postoji ke smrti spojeny a zohlední jejich funkci v diskurzu. Tato přednáška by měla shrnout pohled na smrt především z umělecké praxe, která zrcadlí postoje lidí a zároveň napomáhá tyto názory utvářet.

Biotechnologické umění, hranice živého a sociologická perspektiva

Eva Šlesingerová

Anotace

Současné společnosti jsou charakterizovány biotechnologickou a digitální reprodukovatelností života, těl, subjektivit, lidí, strojů, případně více či méně umělých organismů. Genetika, nová biologie a současná informatika umožňují prostřednictvím rozmanitých technologických aparátů přeměnu vnitřního i vnějšího prostředí našich subjektivit, těl, naší "trans-corpo-reality". Sociologie potom analyzuje variace způsobů, jak se s nimi zachází, jak se pojmenovávají hranice, a jak se vládne živému i quasi-živému. Konkrétně tento příspěvek bude analyzovat sociální a kulturní fenomén BioArtu – biotechnologického umění, které ve svých projektech a performancích propojuje perspektivu umění se současnými bio-kybernetickými technologiemi. BioArt je specifickou částí současného uměleckého pole, ve kterém se řada autorů a autorek vědomě zabývá ideou živého, a to v jeho mnoha projevech, ať už v podobě života biologického, digitálního, quasi-umělého, multidruhového, telematického či syntetického. Biotechnologické umění se jako transgenní, mutagenní umění etablovalo ve vzájemné spolupráci nejmodernější vědy a technologií používajících genetické inženýrství, syntetickou biologii, bionické inženýrství a vyrůstalo v krajině někdy až idealistické fascinace vývojem věd o životě (life sciences) a novými médii. To s čím biotechnologické umění pracuje zejména, jsou právě hranice živého, lidského i non-human a jejich překonávání. Autoři a autorky jsou často zároveň vědci i umělci a tato nejednoznačná a hybridní pozice je právě to, co výraznou měrou strukturuje podobu děl i jejich prezentace a co odkazuje také k prolínání světů vědy a umění. To se týká zejména rozšíření hranic lidství a emancipace jiných forem života, kde důležitou otázkou zůstává sociologická analýza agency. BioArt nebere jako samozřejmost běžně chápané dualismy jako jsou rozdíly mezi lidmi a zvířaty či stroji, nebo ontologickou asymetrii humánních prvků či prvků přesahujících hranice lidského. Biokybernetická forma reprodukce – jejíž je BioArt součástí – je ale také součástí expandujících forem politické, ekonomické a instrumentální racionality (governmentality) či moci (biomoci) a projevuje se také tím, že vše živé, život o sobě, naše tělesnosti činí viditelnými, tvárnými a měnitelnými na molekulární i genetické úrovni. Analyticky se tedy konferenční příspěvek opírá také o současné debaty nad koncepty jako jsou biomoc či biopolitika.

Paliativní péče a umírání v ČR: Na čem na konci života záleží?

Lenka Slepičková

Anotace

Umírání a zajištění péče o umírající (potažmo o osoby, které o ně pečují) se v poslední letech dostalo do popředí zájmu a pozornosti zdravotních a sociálních politik,  ale i výzkumných aktivit. Víme tudíž, kolik lidí v ČR si přeje zemřít doma (většina) a v kolika procentech případů se to skutečně podaří (ani ne v pětině ….). Z diskusí o hospicové péči známe také hlavní obtíže, se kterou se zařízení, usilující o demedikalizaci poslední fáze života a o komplexní pojetí potřeb umírajícího a jeho rodiny, potýkají, ať už se týkají financí, statusu této péče pro zdravotní pojišťovny, personálních kapacit nebo prosazování tohoto typu péče v prostředí medicínského mainstreamu, kterému vládne zvyk léčit do poslední (často doslova) chvíle.  Cílem konferenčního příspěvku je obrátit pozornost k těm, kteří prožívají poslední etapu svého života,  jako k aktérům. Ukážeme,  jakým způsobem přistupují k životu vědomi si blízké smrti a co všechno může prožívání poslední fáze života ovlivnit.  Dotkneme se témat jako je sdělování (nesdělování) diagnózy nemocnému a jeho rodině, rozdíly v péči poskytované v nemocnici, v hospici, v rodině, sociální diferenciace zkušenosti s blížící se smrtí, role víry v přijetí diagnózy nevyléčitelně nemocného. Příspěvek bude vycházet z kvalitativního výzkumu realizovaného formou hloubkových rozhovorů, zaznamenávaných na video a analyzovaných prostřednictvím tematické analýzy.  Výzkumu se zúčastnilo 35 participantů, kteří byli vybráni s cílem zachytit co nejširší škálu participantů a zkušeností (z hlediska věku, bydliště, diagnózy, atd.).  Metoda výzkumu je daná účastí výzkumného institutu OUSHI v mezinárodním výzkumném společenství DIPEx International, jehož cílem je realizace výzkumů, zachycujících pacientskou zkušenost s různými zdravotními situacemi, a prezentace zjištění formou webových stránek shrnujících hlavní témata a ukázky s rozhovorů.

Konec na samém začátku: perinatální ztráta a její sociologická reflexe v českém kontextu

Iva Šmídová

Anotace

Příspěvek otvírá chybějící sociálně-vědnou reflexi tématu smrti dítěte kolem porodu a v pozdějších stadiích těhotenství. Nečekaná smrt při očekávaném začátku života není jen osobním traumatem, ale i neprobádaným polem sociálních interakcí a strukturních nastavení. V českém prostředí je vymístění smrti součástí každodennosti, smrt v souvislosti s reprodukční ztrátou je však o to více přehlížena a marginalizována v kontextu obrazu současné medicíny jako zachránkyně života i v dříve nepředstavitelných situacích. Přitom statisticky případů mrtvě narozených dětí neubývá, i příčiny jejich smrti zůstávají ze 2/3 nevysvětleny. Sociální identita „rodičů“ bez dítěte, jejich zkušenosti, přístup zúčastněného personálu a (absence) následné péče představují neprobádané pole. Interpretativní přístup k tématu analyticky vybízí, s využitím citlivého přístupu feministické metodologie, uchopit téma perinatální ztráty také v kategoriích jako jsou gender, třída, etnicita nebo věk. Doposud ad hoc sbíraná data z českého prostředí (pro zamýšlený výzkumný projekt) budou v prezentaci zasazena do kontextu podobných výzkumů z mezinárodního prostředí a příspěvek tak nabídne možné směry úvah, jak uchopit „konec na samém začátku“ v České republice jako země Post-sovětského bloku.

Úvod > C2 Od kolébky až za hrob?