A1 Co je špatně v sociologické teorii? I.

Garant panelu: Doc. PhDr. Jiří Šubrt, CSc.

1. 2. 14:50

Federativní funkcionalismus I. A. Bláhy: Inovace klasického díla a její prověření pomocí multiagentního modelování

František Kalvas, Dušan Janák

Anotace

Náš příspěvek přináší odpovědi na dvě otázky z anotace panelu P01: (i) Pozná se v sociologické teorii chyba? a (ii) Jaký má v dnešní době ještě význam navracet se k dílům klasiků? Navíc ukazujeme, že je plodné teorie klasiků propojovat s dalšími teoretickými inspiracemi.
Standardní námitka vůči sociologickému funkcionalismu je, že nepostihuje sociální změnu. S možným řešením, jak se s touto námitkou vypořádat, přišel I. A. Bláha v podobě teorie federativního funkcionalismu. Bláha kladl důraz na dynamický charakter sociálního dění a na roli individualistů (sociálních novátorů). Nicméně, Bláhova teorie nepopisuje, jak probíhá proces sociální změny na úrovni jedince, proto využíváme Dynamical Social Impact Theory (DSIT, Latané 1981). DSIT je s Bláhovou teorií nejen komplementární, ale i konzistentní.
V našem příspěvku také představíme řešení, jak testovat propojení DSIT a Bláhova federativního funkcionalismu pomocí multiagentního modelování. Již dříve jsme ukázali (Kalvas, Janák 2016), že Bláhou zdůrazňovaný individuální prvek dynamizuje sociální dění. Nyní se blíže zaměříme na tři podmínky tohoto procesu: (1) schopnost individualistů bránit své hodnoty, (2) schopnost individualistů prosazovat své hodnoty a (3) zda individualisté přinášejí novoty v době společenského kvasu nebo stabilizované situaci. Předběžné výsledky ukazují, že (a) míra stabilizace situace hraje marginální roli a (b) čím větší je schopnost individualistů prosazovat své hodnoty, tím dynamičtěší je proces sociální změny a tím lépe se novoty individualistů prosazují.

Kritika věrnosti jednomu z pólů sociologického protikladu

František Znebejánek

Anotace

Příspěvek se zabývá protikladem konfliktu a kooperace a jeho cílem je poukázat na nebezpečí spojená s rozvojem pouze jednoho z protikladných východisek. Tato nebezpečí lze vyložit na protikladu mezi Dahrendorfovým pojetím konfliktu a Parsonsovou koncepcí systémové integrace.
Dahrendorf tvrdí, že konflikt je neodstranitelný, což ho pak nutí k úvahám o latentním konfliktu. Ten však není stavem vědomí, je předpokladem o podmínkách vedoucích k propuknutí konfliktu. Dahrendorf tak riskuje, že se v teoreticky vhodných podmínkách konflikt neobjeví, neboť tyto podmínky nebyly jako konfliktní interpretovány. Lpění na neodstranitelnosti konfliktu neumožňuje přijmout myšlenku, že konflikt byl aktuálně vyřešen a mezi dříve znepřátelenými skupinami mohou existovat vztahy interpretované jako kooperativní.
Parsons založil svou koncepci společnosti na integrující funkci hodnotového subsystému, který ovlivňuje zbývající subsystémy, jak to ukazuje jeho schéma AGIL. Integrace sociálního systému je v Parsonsově koncepci udržována mechanismy sociální kontroly, které v poslední instanci řeší napětí v něm produkované, a to mj. prostřednictvím normativní generalizace. Napětí vzniká vždy jen v části systému a toto napětí sociální kontrola zvládá. Parsons tak přinejmenším implicitně vylučuje zhroucení sociálního systému, čímž se pak dostává do nevýhodné pozice při vysvětlení hlubokých sociálních změn. Zhroutil se v konfliktech s barbary starověký Řím, nebo šlo jen o rozsáhlou normativní generalizaci? Na tuto otázku Parsons odpovídá nejasným závěrem –  ve starém Římě došlo k hluboké společenské regresi.
Jednostranná hlediska také hrozí nebezpečím ideologizace sociálních problémů. Důsledné Dahrendorfovo stanovisko může mobilizovat k radikální akci skupiny, které vidí nespravedlnost tam, kde ti, jichž se posuzované podmínky týkají, vidí situaci v zásadě přijatelnou. Parsonsovy úvahy je pak možno dovést do bodu, kdy vždy budou hájeny normy udržující systém, který však nebude s to adekvátně reagovat ani na vnitřní, ani na vnější podmínky.
Zdá se, že ať nahlížíme realitu z toho, nebo onoho pólu protikladu, dostáváme se do nepříjemných potíží. Bylo by velmi praktické disponovat teorií, která by tento protiklad zrušila. Takovou možnost nabízí jednotná teorie konfliktu a kooperace. Ta předpokládá, že rozhodujícími podmínkami objevení se konfliktu či kooperace nejsou z hlediska lidí vnější podmínky, nýbrž že to jsou primárně důsledky interpretací těchto podmínek.
Obě formy jednání – konflikt a kooperace – jsou v jednotné teorii konfliktu a kooperace pojímány jako komplex interakcí mezi individuem a členy kolektivní identity. Tato teorie nabízí sjednocení obou protikladných pojmů prostřednictvím aktérovy schopnosti konstruovat své jednání – konfliktní či kooperativní. Aktérovo vědomí totiž dokáže přecházet kontinuálně z přesvědčení o kooperaci do přesvědčení o konfliktu či naopak bez ohledu na teoreticky nesmiřitelná východiska.

Silný program slabé socializace ve studiu kolektivní paměti

Jan Kalenda, Tomáš Karger

Anotace

Příspěvek se věnuje kritice pojetí socializace v klasických teoriích zabývajících kolektivní pamětí (práce M. Halbwasche, K. Mannheima, A. Assmannové, nebo J. Assmanna), z nichž vychází velká část současných empirických studií tohoto jevu. Dané teoretické koncepce totiž vycházejí přinejmenším implicitně z předpokladu tzv. „silné socializace“, jak jí pojímá Omar Lizardo, díky čemuž přeceňují míru internalizace sémantických obsahů aktéry. Následkem toho pak nevěnují dostatečnou pozornost procesům mezigeneračního předávání kolektivní paměti. Domníváme se proto, že dané teoretické přístupy čerpají z chybných předpokladů, které se následně odráží i v zaměření empirického výzkumu. Oproti tomuto přístupu navrhujeme využít koncepce „slabé socializace“, jako výchozího předpokladu pro nové směřování bádání v oblasti kolektivní paměti. Předpokládáme, že daný koncept povede na jedné straně k položení většího důrazu na zkoumání procesu zprostředkování a formování internalizovaných znalostí včetně jejich vtělených projevů a na straně druhé se v protikladu k náhledu na sémantické struktury jako na determinanty jednání uplatní také perspektiva konceptualizující kulturní objekty jakožto nástroje využívané aktéry v rámci jejich mnemonických praxí.

Nezbytná zjednodušení? K didaktizaci sociologické teorie

Jakub Mlynář

Anotace

V návaznosti na téma panelu formuluji ve svém příspěvku názor, že rozpačité přešlapování na místě, kterým se někdy sociologická teorie posledních desetiletí vyznačuje, může souviset i s fenoménem, jejž označuji jako "didaktizaci". Jde o to, že pro účely výuky a zprostředkovávání sociologických teorií (v učebnicích, slovnících, příručkách či přehledech) jsou komplexní a rozsáhlé teoretické systémy či celé myšlenkové proudy, školy a směry značně zjednodušovány. Někdy se zdá, že představy sociologů o teoretických přístupech zůstávají na úrovni této didaktizované verze, což se bohužel projevuje i v případech, kdy se určitou teoretickou koncepci rozhodnou kritizovat. "Nezbytně zjednodušená" verze dané teoretické koncepce je pak nezřídka shledána příliš jednoduchou, přehlížející některé podstatné aspekty sociální reality — což se ovšem v konfrontaci s primárními zdroji často ukáže jako pomýlené.
Pro ilustraci jen dva příklady: rozšířená kritika směřovaná vůči Parsonsovu strukturnímu funkcionalismu, že není schopen dostatečně reflektovat proces historické sociální změny, se při bližším prozkoumání odhaluje jako nemístná. Podobně je tomu s klasickou kritikou etnometodologie jako příliš individualistického, subjektivistického a "mikrosociologického" přístupu ke zkoumání sociální reality, což se při – nezaujatém a odevzdaném – studiu primárních zdrojů i empirických výzkumů rovněž ukazuje jako mylné. Nemalá část soudobých teoretických diskusí v sociologii nakonec sestává z vyjednávání o detailech jednotlivých etablovaných teorií a vzájemného "osočování" z jejich nedostatečné znalosti, což se mi pro progresivní vývoj sociologické teorie jako celku nezdá být příliš přínosné. Otázkou ovšem zůstává, zda máme nějakou jinou smysluplnou možnost, jak s různými teoretickými perspektivami a jejich komparací nakládat v situaci fragmentarizace a mnohosti přístupů, která dnešní sociologii charakterizuje.
Cílem mého příspěvku bude v daném kontextu prozkoumat, zda je schůdnou alternativou k nahlížení plurality sociologické teorie koncept "sociologických her" autorů Boba Andersona, Johna Hughese a Wese Sharrocka. Jeho jádrem je snaha o pochopení různých sociologických koncepcí a paradigmat jako svébytných "her", které mají jistá pravidla, účastníky, cíle a prostředky k jejich dosažení. V porovnání s koncepcí "alternativních přístupů" sociologických teorií (což implikuje jakýsi sdílený objektivní předmět zájmu, tedy "společnost", "sociální jednání" apod.) podle mého soudu tato analogie her nabízí ucelenější možnost vyrovnat se s tím, že se různé sociologické školy, směry a paradigmata mnohdy navzájem porovnávat prostě nedají, neboť jsou ve svých primárních východiscích i předpokládaných výsledcích naprosto odlišné.

Úvod > Konferenční příspěvky > A1 Co je špatně v sociologické teorii? I.